Článek
V čekárně jsem seděla už skoro hodinu a půl. Na displeji nad dveřmi svítilo moje číslo, ale dveře ordinace zůstávaly zavřené jako trezor. Ostatní pacienti přicházeli, odcházeli, stěžovali si polohlasem nebo si povídali, ale já jen hypnotizovala stěnu naproti. Vzduch byl suchý, staré časopisy pomuchlané a moje trpělivost se tenčila jako papírový kapesník po chřipce.
Normálně u doktorky čekám deset, maximálně dvacet minut. Je precizní, svědomitá, občas trochu přísná, ale pokaždé spolehlivá jako švýcarské hodinky. Proto jsem nervózně pokukovala na dveře, když se zpozdí někdo, kdo se nezpožďuje nikdy, něco se děje.
„Omlouváme se za čekání,“ ozvalo se najednou z reproduktoru. Hlas sestřičky zněl unaveněji než obvykle. „Prosíme o trpělivost.“
To mě spíš znervóznilo. V čekárně to zašumělo jako vlažné moře. Nikdo nic nevěděl, ale všichni si něco domýšleli.
Dalších dvacet minut mi připadalo jako hodina. Přecházela jsem pohledem z hodin na stropní světlo, snažila se dýchat rovnoměrně a nemyslet na nejhorší, tedy na to, že výsledky, pro které jsem přišla, možná nedopadly dobře. Člověk nepotřebuje důvod k obavám, stačí mu prostor a ticho.
Když se dveře konečně otevřely, vyšla z nich doktorka. Bez bílého pláště, jen v tmavém svetru, který by na ní člověk hledal marně ve všední den. Její obvykle upravené vlasy byly stažené ledabyle, jako by jí na tom dnes tolik nezáleželo. A oči… oči měla unavené.
„Paní Havelková?“ zavolala.
Zvedla jsem se okamžitě. Byla jsem připravená na výčitku, že jsem tam tak dlouho seděla a tvářila se netrpělivě. Nebo na omluvu typu máme technický problém. Ale místo toho mě překvapil tón měkký, až nezvykle zranitelný.
„Pojďte prosím dál,“ vyzvala mě a sama zavřela dveře. V ordinaci bylo ticho, slyšela jsem jen vzdálené kroky na chodbě. Usadila jsem se a čekala, že přejde rovnou k výsledkům. Jenže ona si nesedla hned. Místo toho si na okamžik podepřela rukou čelo.
„Omlouvám se,“ řekla tiše. „Dnes vás všechny nechávám čekat příliš dlouho.“
To by stačilo, ale ona pokračovala. A tím mě odzbrojila úplně.
„Zemřel mi dnes pacient,“ pronesla s takovou pokorou, že jsem na okamžik přestala dýchat. „Ráno. Nečekaně. Byla jsem u toho.“
Nevěděla jsem, co říct. Nikdo z nás pacientů v čekárně o tom samozřejmě neměl tušení. A ani by nám to nikdo nepověděl. Lékařka ale stála přede mnou a poprvé ne jako autorita, ale jako člověk, kterému se zhroutil kus dne, možná kus světa.
„Ještě nikdy se mi to nestalo takhle rychle,“ dodala. „Snažila jsem se pomoci… ale nešlo to. A pak bylo těžké pokračovat jako by nic.“
Seděla jsem tam s rukama v klíně a najednou jsem v sobě cítila směs tísně, soucitu a pokory. Čekání, které mě tak štvalo, se najednou zdálo směšně bezvýznamné.
„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem. A bylo to jediné, co dávalo smysl.
Doktorka se slabě usmála. „Děkuji. Musím fungovat dál, ale chvíli mi trvalo se nadechnout. Proto to zpoždění.“
Pak konečně usedla, vzala moji kartu a zhluboka se nadechla. Vrátila se do profesionální role, ale v očích pořád měla stín, který jsem u ní nikdy předtím neviděla.
„Podíváme se na vaše výsledky, ano?“ řekla už věcněji, ale pořád s jemností, která mi připadala nezvykle osobní.
Otevřela desky a přečetla pár řádků. Když se na mě znovu podívala, bylo v tom zase něco lidského. Ne jen klinická jistota, ale i opravdová snaha dát mi klid.
„Vše je v pořádku,“ oznámila. „Všechno v normě. Nic znepokojivého.“
Ulevilo se mi, samozřejmě. Ale zároveň jsem věděla, že tohle oznámení není tím, co si z návštěvy odnesu nejvíce. Ano, výsledky mě potěšily. Ale doktorčina zpověď… ta se mi usadila hluboko v hrudi.
Chvíli jsme spolu mluvily ještě o drobnostech. Doporučila mi pár věcí, usmála se víc než na začátku a já cítila, že se snaží být silná. Že to chce mít pod kontrolou, i když ráno jí kontrola vyklouzla z rukou.
Když jsem odcházela, zastavila mě u dveří.
„Děkuji, že jste byla trpělivá,“ řekla.
„A já vám děkuji, že jste byla upřímná,“ odpověděla jsem.
Na okamžik jsme si podaly ruce. Pevně, lidsky. A já si uvědomila, že i lékař, ten, ke komu chodíme pro jistotu a řešení, může někdy potřebovat pochopení.
Když jsem vyšla do čekárny, svět se zdál stejný. Ale já ne. A poprvé od chvíle, kdy jsem přišla, jsem se na hodiny ani nepodívala. Ztráta času to nebyla.
To, co mě nakonec zasáhlo, nebyly výsledky ani samotné čekání. Ale skutečnost, že i ti, kteří nás drží nad vodou, někdy sami plavou. A že občas stačí jen poslouchat, aby člověk pochopil mnohem víc, než kvůli čemu přišel.
