Článek
Byli jsme s mým milým na romantickém pobytu u Jaderského moře. Představte si azurovou vodu, slunce, co hřeje, a všude kolem vás vůně soli a opalovacího krému. Idylka. No, ne tak docela.
Náš vztah je občas jako horská dráha – nahoru, dolů, s občasnými smyčkami a překvapeními. A tato dovolená nebyla výjimkou. Začalo to nevinnou poznámkou o tom, kdo by měl zaplatit kávu, a skončilo to regulérní hádankou na pláži. Víte, ten typ hádky, kdy se snažíte mluvit tlumeně, aby vás neslyšeli všichni ti opalující se lidé kolem, ale zároveň cítíte, jak se ve vás vaří krev a máte chuť vybuchnout. Vlastně to bylo docela komické, jak jsme se tam tak cukali a snažili se tvářit, že jenom živě diskutujeme o počasí. Vrcholem bylo, když můj drahý prohlásil něco ve smyslu: „No tak si to užij sama, když se mnou nechceš mluvit!“ a odešel. Já tam zůstala, s nohama v písku a obličejem rudým vztekem a od slunce.
Rozhodla jsem se, že mu ukážu, že si to „užiji sama“. Hrdě jsem si sbalila ručník, plážovou tašku a s teatrálním nápřahem jsem vyrazila k našemu hotelu. Cestou jsem si v duchu přehrávala celou hádku a přemýšlela, co všechno jsem mu ještě měla říct. Byla jsem přesvědčená o své pravdě a v duchu jsem ho už posílala na Měsíc. Možná i dál. Cestou jsem potkala pár usměvavých lidí, ale můj kamenný výraz je rychle odradil od jakýchkoli pokusů o konverzaci. Představovala jsem si, jak se vrátím na pokoj, zabouchnu dveře a budu si tam v klidu sama užívat ticha. Možná si objednám pokojovou službu, pustím si nějaký doják a budu se utápět v sebelítosti. To byl můj plán.
Když jsem dorazila k našemu pokoji, už z dálky jsem viděla, že něco je jinak. Dveře nebyly zavřené tak, jak jsem je ráno nechala. Zůstaly pootevřené. To mě trochu zarazilo, protože jsem si byla jistá, že jsem je zamkla. Ale v tu chvíli jsem to přisuzovala jen své rozrušenosti. Opatrně jsem strčila do dveří a vešla dovnitř. A pak jsem ztuhla.
Místnost byla plná. Ne, ne lidmi. Byla plná… balónků. Balónků všech barev a velikostí, plovoucích u stropu, po zemi, visících z lampy. Všude, kam se podívala, byl balónek. A ne jen tak ledajaké balónky. Byly to takové ty fóliové, srdíčkové a dokonce i jeden ve tvaru obrovského medvídka. V tu chvíli jsem zapomněla na veškerý vztek a jen jsem tam stála s otevřenou pusou. Zpoza hromady nafukovacích potvor se najednou vynořil můj milý, s úsměvem od ucha k uchu a v ruce držel kytici lučních květin. „Překvapení!“ vyhrkl a vypadal jako malé dítě, co právě provedlo nějakou lumpárnu.
Musela jsem se začít smát. Nešlo to jinak. Ten pohled na něj, jak se tam snažil probojovat skrz ten balonkový les, byl prostě k nezaplacení. A ty balónky! Vzpomněla jsem si, jak mi jednou říkal, že by si přál, abychom měli pokoj plný balónků, jako v nějakém romantickém filmu. Tehdy jsem si jen povzdechla, protože jsem si myslela, že je to jen jeho další bláznivý nápad. A on si to pamatoval. V tu chvíli mi došlo, jak moc je to ode mě hloupé se hádat kvůli takovým malichernostem, když se on snaží udělat takovouhle radost.
Omluvila jsem se mu, on se omluvil mně, a zbytek večera jsme strávili praskáním balónků a vyprávěním si vtipů. Musím říct, že se mi v životě nikdo neomlouval tak originálně. A musím uznat, že to fungovalo. Od té doby, kdykoliv se začneme hádat, stačí se podívat na nějaký balónek a okamžitě se mi vybaví ten den u moře a úsměv se mi vrátí na tvář. Někdy jsou ty největší hádky jen předehrou k těm největším překvapením, co říkáte? A kdo ví, třeba se z nich člověk poučí víc než z jakékoli klidné diskuze. U nás to tak určitě bylo.
