Článek
Na takové nákupy bych neměl žaludek,“ pronesl pokladní s lehce udiveným výrazem, když mi podával účtenku. Já stál u pokladny se čtyřmi obřími taškami plnými… no, plnými všeho možného i nemožného. Od deseti balení toaleťáku přes tři kila brambor až po sedm tub majonézy. V duchu jsem se usmál, protože jsem přesně věděl, co má na mysli. Byl to takový ten nákup, který člověku evokuje apokalypsu, obléhání nebo minimálně přípravu na zimní spánek medvěda, který omylem sežral sklad potravin.
A on měl pravdu. Kdo by měl žaludek na to, aby tahal z regálů dvacet jogurtů, každý s jinou příchutí, protože „co kdyby se mi zrovna chtělo na meruňkový, ale neměl bych ho“? Nebo kupovat šest balení sušenek, ačkoliv víte, že polovina z nich skončí v zapomnění na dně špajzu, dokud je neobjevíte dva roky po expiraci s podivným bílým povlakem, který by se dal použít jako dekorace na halloweenskou párty. A co teprve ty impulsivní nákupy! Ta obří čokoláda, která vypadala tak lákavě u pokladny, a teď je tam, usmívá se na vás z košíku a víte, že za pět minut ji sníte celou a pak budete další hodinu ležet na gauči a litovat svých životních rozhodnutí. To je skutečná zkouška žaludku, a nejen toho metaforického.
Často si říkám, co si ti pokladní asi myslí. Vidí tisíce nákupů denně. Od těch minimalistických, kdy si někdo koupí jen rohlík a noviny, až po ty megalomanské, jako byl ten můj. Musí to být nekonečná přehlídka lidských zvyků, závislostí a občas i šílenství. Představte si, jak skenují pět balení párků, tři krabice mražené pizzy a k tomu deset balení zmrzliny. Hned vědí, že ten člověk má buď velkou rodinu, nebo plánuje víkend plný guilty pleasures. A co teprve ti, kteří kupují jen pivo a brambůrky v pátek večer? Ti mají na čele napsáno „chill víkend s Netflixem“. A pak jsem tu já, s mým „něco mezi apokalypsou a narozeninovou oslavou pro celé město“.
Někdy mám pocit, že nákupní košík je takové zrcadlo duše. Všechno se v něm odráží – naše nálady, naše plány, naše slabosti. Když se cítím pod psa, najednou se v košíku objeví dvakrát tolik sladkostí. Když plánuji zdravý týden, košík září zeleninou a ovocem. A když jdu na nákup hladový, to je hotová katastrofa. V takových chvílích bych koupil snad i ten regál s pracími prostředky, kdyby vypadal dostatečně chutně. Už jsem si to vyzkoušel a pak jsem doma zjistil, že mám dvacet věcí, které vůbec nepotřebuju, ale tehdy se mi zdály jako naprosto nezbytné. A kdo by měl žaludek na takové plýtvání?
Můj největší hororový scénář je, když se snažím projít obchodem co nejrychleji a najednou si vzpomenu, že jsem zapomněl na něco naprosto klíčového. Třeba na mléko. A to už jsem u pečiva, na opačném konci obchodu. V tu chvíli se musím rozhodnout: vrátím se, nebo budu pít kafe bez mléka? Většinou se vrátím, ale s vnitřním brbláním a s pocitem, že jsem právě prohrál malou bitvu s logistikou vlastního nákupu. A pak, když se konečně dostanu k pokladně, čeká mě další překvapení. Buď fronta jako na Ligu mistrů, nebo ta jedna pokladna, která je otevřená, ale obsluhuje ji brigádník, který zjevně ještě úplně neovládá skener.
Ale abychom si rozuměli, tyhle nákupy mají i své kouzlo. Když se vrátíte domů, vyložíte všechny ty věci a lednice i spíž se zaplní, je to takový malý pocit vítězství. Pocit, že jste připraveni na všechno, co život přinese. Na nečekané návštěvy, na náhlé chuti, na lenivé dny, kdy se vám nechce ani vystrčit nos z domu. A i když pokladní možná na mé nákupy žaludek neměl, já ho mám a budu ho mít vždycky. Protože kdo by nechtěl mít doma dostatek zásob na pečení nedělního koláče? A přesně takový jsem já. Praktický a zároveň připravený na jakoukoli krizovou situaci, která zahrnuje nedostatek majonézy.
