Článek
Barcelona. Město Gaudího, tapas a nekonečných uliček, které voní mořem a dobrodružstvím. Pro mě to ale mělo být hlavně romantické útočiště s mou ženou. Po letech manželství a s dětmi na krku jsme si slíbili, že si dopřejeme chvilku jen pro sebe. Žádné povinnosti, jen my dva a španělské slunce. Kdo by to byl řekl, že z toho nakonec vyleze příběh, za který se budu stydět ještě za mnoho let.
Přiletěli jsme a hned se ponořili do víru města. Procházeli jsme se po La Rambla, obdivovali Sagradu Famílii, ztráceli se v gotické čtvrti. Všechno bylo perfektní. Moje žena byla šťastná, usmívala se, a já si říkal, jak skvělý nápad to byl. Večery jsme trávili u sklenky vína a povídali si o všem možném. Cítil jsem se spokojeně, tak nějak kompletně.
A pak přišel ten večer. Manželka se necítila úplně ve své kůži – asi něco z jídla, nebo únava z celodenního chození. Řekla, že půjde spát dřív, ať si klidně ještě sedím v hotelovém baru. Vlastně mě to ani nepřekvapilo, únava na dovolené je běžná věc. Tak jsem se s ní rozloučil, dal jí pusu na čelo a slíbil, že nebudu dlouho. Místo toho, abych šel hned za ní, jsem sešel do hotelového lobby baru. Chtěl jsem si dát ještě jedno pivo, přečíst zprávy a v klidu si užít poslední chvíle dne.
Seděl jsem u pultu, když se objevila ona. Sedla si o pár židlí dál. Měla na sobě lehké letní šaty, vlasy svázané v nedbalém drdolu a v očích takovou zvláštní jiskru, která mě okamžitě upoutala. Byla krásná, ale ne tím okázalým způsobem. Byla… zajímavá. Chvíli jsem ji pozoroval, pak jsem se vrátil ke svému pivu. Ale nedalo mi to. Ta její aura, ta uvolněnost. Cítil jsem, jak se mi zrychluje tep.
A pak se naše pohledy střetly. Usmála se. Byla to taková ta nenucená, otevřená reakce, žádné koketování, jen čistá přívětivost. Já jsem se usmál nazpět. Nic víc, nic míň. Po chvíli jsem sebral odvahu a pronesl něco o tom, jak je Barcelona krásná. A ona, s lehkým přízvukem, odpověděla, že je to její oblíbené město. Tak začal náš rozhovor. O cestování, o lásce k jídlu, o snech a plánech. Povídali jsme si dlouho. Hodiny plynuly jako voda. Zapomněl jsem na čas, na únavu, na všechno. Cítil jsem se lehký, vtipný, zajímavý. Dávala mi takovou pozornost, kterou jsem už dlouho nezažil, nebo jsem si myslel, že ji nezažil.
Ani nevím, jak jsme se dostali k tomu, že jsme si povídali o samotě a o tom, co člověk hledá. Bylo to tak hluboké, intimní. V tu chvíli jsem zapomněl, že mám vedle v pokoji spící manželku. Všechno se scvrklo na nás dva, tam v tom baru, pod tlumeným světlem. Věděl jsem, že je to špatně. Cítil jsem ten vnitřní konflikt, to štípání svědomí. Ale zároveň jsem se nedokázal odtrhnout. Ta její energie, ten způsob, jakým mě poslouchala a dívala se na mě. Bylo to jako droga.
A pak se stalo to, čeho jsem se bál, a zároveň po čem jsem v koutku duše toužil. Přišla blíž. Dotkla se mé ruky. Její dotyk byl lehký, ale probudil ve mně něco, co jsem považoval za dávno pohřbené. Naše oči se střetly a v tu chvíli se celý svět okolo nás zastavil. Jen my dva. Bylo to jako okamžik, který se nikdy nestal, a zároveň se navždy vryl do mé paměti.
Trvalo to jen pár vteřin. Pak se odtáhla, s lehkým úsměvem. „Asi bychom měli jít,“ řekla. A já věděl, že má pravdu. Poděkoval jsem jí za příjemný večer a s těžkým srdcem jsem odešel. Cestou do pokoje jsem cítil, jak se mi žaludek svírá. Každý krok byl jako úder. Manželka spala klidně v posteli, nevědouc nic o mém momentu selhání. Cítil jsem se jako ten největší podvodník na světě.
Od té noci uplynul už nějaký čas. Nic víc se nestalo, žádný románek, žádné pokračování. A já se za ten večer dodnes stydím. Nechci ji vinit, ona nic špatného neudělala. Byla jen… okouzlující. Byla to moje slabost, můj okamžik, kdy jsem zapomněl na to, co je pro mě důležité. Ten pocit studu mě sžírá pokaždé, když si na to vzpomenu. Zároveň ale vím, že to byla důležitá lekce. Lekce o tom, jak snadné je ztratit se v okamžiku, a jak důležité je si vážit toho, co člověk má. Manželce jsem nikdy nic neřekl a nikdy ani neřeknu. Je to moje břímě, moje tajemství. A doufám, že se s tím jednoho dne smířím. Možná, že ten okamžik mi ukázal, co nechci ztratit.
