Článek
Čekárna. Místo, kde se čas zastavuje a kde se nejlépe daří těm nejpodivnějším sociálním interakcím. Seděla jsem tam, unavená, s rozcuchanými vlasy (protože kdo by se po takovém ránu ještě česal, že?), a vcelku spokojeně si prohlížela časopis o interiérovém designu. Měla jsem na sobě volnější šaty, takové ty, co se hodí na léto a zakryjí všechny následky víkendového grilování. A tady je ten klíčový detail: v tom ranním shonu jsem si zapomněla pásek. Vůbec mi to nepřišlo divné, cítila jsem se pohodlně a nic mě netlačilo.
Pak se to stalo. Z vedlejší židle se ke mně naklonila starší paní. Vypadala jako typická babička – milá tvář, brýle na řetízku a vlasy stažené do drdolu. A s lehkým, spikleneckým úsměvem mi pošeptala: „Tak co, už to na sobě nosíte?“ Moje první reakce? Naprosté zmatení. Co mám jako na sobě nosit? Nové náušnice? Neviditelný plášť? Zmateně jsem na ni vykulila oči a ona pokračovala, tentokrát o něco hlasitěji: „No přece to miminko, moje drahá! Jste určitě v jiném stavu, viďte? To bříško se nedá přehlédnout!“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. A pak se mi chtělo smát. A brečet. A utéct. Všechno dohromady. Snažila jsem se najít slova, ale nic smysluplného ze mě nevypadlo. „Já… já nejsem…“ koktala jsem, zatímco mi rudla tvář. Paní se na mě ale dál culila a očima naznačovala, že tohle už viděla stokrát. „Ale jistě, že jste! Nestyďte se, to je přece radost! V kolikátém jste měsíci?“ Teď už se na nás dívala celá čekárna. Některé ženy se culily chápavě, jiné házely zvědavé pohledy, a jeden pán vypadal, že se každou chvíli rozpláče štěstím, nebo smíchy.
Cítila jsem se jako na jevišti, pod reflektory, zatímco moje volné šaty bez pásku dělaly medvědí službu. Vypadala jsem prostě… kulatě. A vzhledem k tomu, že jsem se snažila už pár týdnů shodit ty následky zimního nicnedělání, tahle poznámka mě trefila přímo do černého, i když humorně. Nakonec jsem se zhluboka nadechla a řekla: „Paní, moc vám děkuji za gratulace, ale já si jenom zapomněla pásek.“ A s těmi slovy jsem si demonstrativně chytla lem šatů a naznačila, že se mi pod nimi zkrátka jen volně vlní vzduch.
V čekárně zavládlo nejdřív ticho, pak se ozvalo pár tichých chichotání a nakonec se paní, která celou situaci způsobila, zbarvila do stejně rudé barvy jako já před chvílí. Začala se omlouvat, koktat něco o tom, že „každá žena je krásná, ať už s bříškem, nebo bez“, a já jsem se snažila tvářit, že je to v pohodě. Co jiného mi taky zbývalo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že zapomenutý pásek má větší dramatický potenciál než celá moje skříň plná doplňků.
Když mě konečně zavolali do ordinace, cítila jsem se jako po maratonu. Snažila jsem se nemyslet na to, co si o mně myslí ostatní, a hlavně na to, jestli se mi tahle historka bude honit hlavou pokaždé, když si zapomenu pásek. Ale víte co? Nakonec to byla docela vtipná historka. A taky takové malé připomenutí, že lidé kolem nás často vidí věci jinak, než jaké jsou ve skutečnosti. A že někdy stačí jeden malý detail – třeba zapomenutý pásek – a z obyčejné návštěvy lékaře se stane nezapomenutelné představení. A poučení? Na příště si s sebou vezmu ne jen pásek, ale rovnou i těhotenský test, pro jistotu. Nebo minimálně tričko s nápisem „Nejsem těhotná, jen jsem si zapomněla pásek!“ To by vyřešilo spoustu trapných situací.
