Článek
Byla jsem pozvaná do divadla jako hlavní partnerka večera. To zní honosně, že? Představte si to – gala večer, spousta důležitých lidí, blikající fotoaparáty a já, ve svém nejlepším outfitu, připravená reprezentovat a být za hvězdu. Měla jsem připravený úsměv, perfektní vlasy a hlavně – pocit, že patřím do první řady. A v té jsem také seděla. Tedy, abych byla přesná, v první lóži.
Celý večer začal slibně. Příchod do divadla, srdečné pozdravy, lehké šampaňské. Usadila jsem se na své VIP místo s pocitem, že tohle bude nezapomenutelný zážitek. A on tedy vážně byl, ale ne tak, jak jsem si představovala. Představení začalo, světla zhasla a já se ponořila do děje. Všechno běželo hladce, až do okamžiku, kdy se na mě snesl ten ledový dotyk na rameni. Myslela jsem si, že je to omyl, ale když se dotyk zopakoval a k tomu se přidal šepot, pochopila jsem, že se mě to týká.
Otočila jsem se a za mnou stál mladý uvaděč s poněkud rozpačitým výrazem. „Omlouvám se, ale musím vás požádat, abyste se přemístila,“ zašeptal mi do ucha tak, aby ho slyšel i zbytek mé lóže. Můj mozek na okamžik zamrzl. Přemístit? Já? Hlavní partnerka večera? Upřímně, myslela jsem si, že si ze mě dělá legraci. Ale jeho vážná tvář mě rychle vyvedla z omylu. „Prý blokujete výhled na jeviště,“ dodal s omluvným úsměvem, který ale moc nepomohl mému hrdě nafouklému egu.
V tu chvíli jsem zčervenala až za ušima. Nejen, že mě vyhodili z mého „trůnu“, ale ještě k tomu s takovouhle potupnou frází! Jako by mi narostla hlava o metr a já teď bráním celému sálu ve sledování umění. Podívala jsem se na sebe. Měřím normálních 170 centimetrů, seděla jsem vzpřímeně, ale rozhodně jsem neměla pocit, že bych vypadala jako nějaká obryně. Ale co naplat, autorita je autorita. Zvedla jsem se a s výrazem mučednice jsem se začala soukat ven z lóže. Mé společníky to očividně pobavilo, protože jsem zaslechla tlumené chichotání. Moc vtipné.
Následovala jsem uvaděče. Procházeli jsme uličkou a já jsem si připadala jako největší atrakce večera. Všichni se na mě otáčeli, někteří s lehkým pobavením, jiní s čirou zvědavostí. Představovala jsem si, jak si šuškají: „Podívejte, to je ta, co blokuje výhled! Určitě si přinesla klobouk ve tvaru Eiffelovky!“ Moje kdysi hrdé držení těla se změnilo v jakousi krčící se chůzi, kdy jsem se snažila co nejvíc splývat s davem. Marně.
Uvaděč mě nakonec dovedl do zadní řady v přízemí. Místo, kde seděli ti, co přišli na poslední chvíli, nebo ti, co se nechtěli moc ukazovat. Vedle mě seděl pán, který zjevně usnul, a z druhé strany starší dáma, která neustále něco štrachala v kabelce. To byl můj nový „trůn“. Z první lóže do poslední řady. Takový pád, to se jen tak nevidí. V duchu jsem si říkala, jestli tohle je nějaká skrytá kamera, nebo jestli je to jen osud, který si ze mě dělá legraci. Možná, že moje aura hvězdy byla tak silná, že prostě pohltila všechno kolem.
Představení jsem už moc nevnímala. Místo toho jsem přemýšlela o tom, jaký bude můj úvodní projev po skončení představení. Mám se omluvit, že jsem blokovala výhled? Nebo to mám hodit na „uměleckou instalaci“? Nakonec jsem se rozhodla pro humor. Když se po skončení představení všichni tleskali, já jsem se postavila a s úsměvem prohlásila: „Doufám, že jste si to užili! Já teda měla trochu jiný výhled, než se čekalo, ale musím říct, že i zezadu je divadlo krásné!“ Celý sál se rozesmál a mně spadl kámen ze srdce.
Od té doby se snažím brát věci s nadhledem. A když jdu do divadla, vždycky si raději sednu někam do uličky. Jen pro jistotu. Protože stát se hlavním partnerem večera je jedna věc, ale stát se hlavním blokovačem výhledu, to je úplně jiná liga. A kdo ví, třeba se z téhle historky stane divadelní legenda. Anebo aspoň vtip, co budu vyprávět na každém večírku.
