Článek
Cestování miluji nade všechno. Je to moje vášeň, můj ventil, způsob, jak se nadechnout a vidět svět z jiné perspektivy. Můj přítel, Petr, to ví. Ale poslední dobou se na to naše cestování díval trochu jinak. Vždycky byl spíš na dovolenou u moře, hotel a klid, zatímco já radši objevovala nové kultury, města, vůně. Jenže to, co se stalo v Dubaji, nám ukázalo, jak moc se naše představy o svobodě a důvěře liší. A jak moc je potřeba o nich mluvit, i když to bolí.
Do Dubaje jsem letěla sama, pracovně. Měla jsem tam domluvenou sérii schůzek s potenciálními partnery a dodavateli. Petr zrovna nemohl, měl důležitý projekt, tak mi popřál šťastnou cestu a s lehkou dávkou žárlivosti, kterou jsem přičítala jeho přirozenému strachu o mě, mi řekl, ať na sebe dávám pozor a nikde se s nikým nezapovídám. Jen jsem se usmála, políbila ho a slíbila, že se budu chovat „slušně“. Netušila jsem, jak moc se tahle nevinná poznámka vrátí.
Dubaj je město kontrastů. Na jedné straně luxus, mrakodrapy, nablýskané výlohy a na druhé staré súky, kde se čas zastavil. Miluji tu směsici kultur a energií. Pracovní schůzky probíhaly skvěle, objevila jsem spoustu zajímavých příležitostí. Jedno odpoledne jsem si zašla na kávu do hotelové kavárny, abych si utřídila myšlenky před další schůzkou. A tam to začalo.
Seděl u vedlejšího stolu. Pohledný, upravený muž, odhadem kolem padesátky, s klidným, ale pronikavým pohledem. Působil velmi seriózně. Během chvíle jsme se na sebe několikrát podívali a já jsem se snažila ho ignorovat, abych nepůsobila nezdvořile, ale zároveň jsem nechtěla dávat prostor k nějakému nedorozumění. Jenže on se usmál. Takovým upřímným, nevtíravým úsměvem.
Po chvíli se zvedl a přišel k mému stolu. „Dobrý den,“ řekl lámanou angličtinou. „Promiňte, že vás ruším, ale všiml jsem si, že čtete knihu o arabské kultuře. Je to zajímavé téma.“ Představil se jako Ahmed, místní podnikatel. Slovo dalo slovo. Ukázalo se, že vlastní síť hotelů a restaurací a že ho moje práce, o které jsem se zmínila, zaujala. Mluvil velmi kultivovaně a s úctou.
Bavili jsme se asi půl hodiny. O obchodu, o kultuře, o cestování. Byl to velmi příjemný rozhovor. Na konci se zeptal, jestli bych si s ním druhý den večer nezašla na večeři. „Chtěl bych vám ukázat pravou dubajskou kuchyni, ne ty turistické pasti. A mohli bychom probrat i potenciální spolupráci, pokud byste měla zájem.“ Znělo to jako skvělá pracovní příležitost, ale zároveň jsem cítila jistou nervozitu. Přesto jsem souhlasila.
Petrovi jsem samozřejmě zavolala a o večeři se zmínila. „To je super, že se ti tak daří!“ řekl, ale v jeho hlase jsem slyšela, že něco není v pořádku. „Jenom… buď opatrná, jo? Víš, jak to v těchhle zemích chodí. A je to chlap, že jo?“ Snažila jsem se ho uklidnit, říkala jsem mu, že je to čistě pracovní večeře, s velkým, seriózním podnikatelem. Ale jeho hlas zněl čím dál chladněji.
Večeře s Ahmedem byla skvělá. Restaurace byla schovaná v úzkých uličkách staré Dubaje, plná místních. Jídlo bylo neskutečné a Ahmed byl galantní hostitel. Mluvil o svém životě, o rodině, o svých vizích. Žádné nevhodné narážky, žádné pokusy o flirt. Bylo to opravdu profesionální a zároveň velmi osobní. Cítila jsem se s ním bezpečně a příjemně. Strávili jsme tam několik hodin a já se vrátila do hotelu nadšená z nové zkušenosti i z možností pro mou práci. Petrovi jsem napsala zprávu, že je všechno v pořádku, že jsem si to užila a že je Ahmed skutečně skvělý partner pro budoucí spolupráci.
A pak přišla rána. Sotva jsem vystoupila z letadla v Praze, Petr na mě čekal. Jeho tvář byla bledá, oči plné zlosti. Neobjal mě, nepřešel ani slovo pozdravu. Jen na mě upřel ten svůj naštvaný pohled. „Tak co, užila sis to s tím svým dubajským princem?“ Jeho tón byl ledový.
Byla jsem v šoku. „Petře, co to říkáš? Jaký princ? Byla to pracovní večeře, mluvili jsme o tom!“
„Pracovní večeře? Volal jsem ti, ty jsi to nezvedala, tak jsem volal do hotelu a tam mi řekli, že jsi pryč. Že jsi na večeři s nějakým místním. A ty mi tu pak píšeš, jak jsi si to užila? Ty jsi mě podvedla! A to jen pár hodin po tom, co jsem tě prosil, abys byla opatrná!“
Jeho slova mě bodala jako tisíc jehel. Cítila jsem se zrazená, ale zároveň vzteklá. „Nic jsem neudělala! Je to seriózní obchodní partner! A ty mi voláš do hotelu? Ty mi nevěříš? Vždyť to bylo kvůli práci!“
Hádka se rozhořela naplno. Byla to jedna z těch hádek, kdy se na povrch dostanou všechny staré křivdy a nevyslovené obavy. Petr mi vyčetl moje předchozí solo cesty, prý se vždycky bál, co tam dělám. Vyčetl mi, že jsem moc nezávislá, že ho nepotřebuji. A pak přišel s tím nejhorším: „Buď mi slíbíš, že už nikdy nepojedeš sama, nebo je mezi námi konec. Já prostě nemůžu žít s tím, že někde po světě randíš s cizíma chlapama.“
Zakázal mi cestovat. Bez něj. Zůstala jsem stát s pusou dokořán. Byla jsem naštvaná, zraněná a v tu chvíli jsem si uvědomila, že ten náš vztah, ta naše „stabilita“, byla jen iluze. Že mi Petr ve skutečnosti nedůvěřuje. Že se mě snaží ovládat. A že ten jeho strach o mě je ve skutečnosti strach z mé svobody.
Večer jsme každý seděli v jiné místnosti. Ticho bylo hlučné a plné nevyslovených výčitek. Věděla jsem, že se musím rozhodnout. Buď se vzdám cestování, své vášně, a stanu se jeho „hodnou holčičkou“, která bude sedět doma, nebo riskuji konec vztahu.
Trvalo mi to několik dní, plných úvah a slz. Nakonec jsem si sbalila malý kufr a jela k rodičům. Petrovi jsem napsala zprávu, že potřebuji čas. Že nemůžu žít s někým, kdo mi nedůvěřuje a zakazuje mi dělat to, co miluji.
Bylo to bolestivé, ale nutné. U rodičů jsem se uklidnila, promyslela si všechno. Petr mi volal, psal, prosil. Cítil se provinile. Slíbil, že se změní. Že mi věří. Že ho jen přemohl strach a žárlivost.
Trvalo to týdny. Komunikovali jsme, ale pomalu, opatrně. Petr chodil na terapii, já jsem si sama uvědomila, že i já jsem možná něco zanedbávala v komunikaci. Nakonec jsme se k sobě vrátili. Ale už to nebylo stejné. Bylo to jiné. Upřímnější.
Teď je to rok. Petr už mi nikdy nic nezakázal. Naučili jsme se spolu mluvit o strachu, o žárlivosti, o důvěře. Vysvětlila jsem mu, že důvěra není o tom, co dělám, ale o tom, jak se cítíme jeden k druhému. A on se naučil mi věřit. Ne, že by v něm žárlivost občas nehlodala, to je lidské, ale umí o tom mluvit. A já mu teď vždycky zavolám, když jdu na pracovní večeři s novým partnerem. Už jen proto, aby věděl, že na něj myslím.
A víte, co je na tom nejlepší? Příští měsíc letíme do Maroka. Oba. Jede s námi i můj dubajský obchodní partner Ahmed, který mi domluvil setkání s dalšími podnikateli. A Petr se těší na tagine. Možná, že ta večeře v Dubaji nám vztah nakonec zachránila. Ne s princem, ale s realitou.
