Článek
Myslela jsem si, že knihkupectví je takový můj druhý domov. Místo, kde se čas zastaví, vzduch voní papírem a kávou, a mezi regály plnými moudrosti a fantazie se cítím naprosto v bezpečí. Jenže i ten nejpohodlnější domov vás občas dokáže překvapit. A můj se rozhodl mě potrápit v ten nejméně vhodný moment – když jsem zoufale sháněla materiály na diplomku.
Téma mé diplomky? Složité, plné cizích slov, kvůli kterým mi praskala hlava, a spousty odkazů na studie, co zněly jako tajné kódy. Po nocích strávených u monitoru s očima rudýma jako angorské králíky jsem si řekla dost. Potřebuji papír, potřebuji klid, potřebuji knihkupectví. Vzala jsem si notes, tužku, ten pocit odhodlání a vyrazila. V hlavě jsem měla přesně nalajnované, kam zamířím: sekce psychologie, neurovědy, možná sociologie, kdyby to náhodou bylo nějak propojené. Zkrátka dospělé, seriózní oddělení.
Bloumala jsem uličkami, nápisy na regálech hrdě hlásaly „Filozofie“, „Ekonomie“, „Historie“. Už jsem se viděla, jak se nořím do prachu starých svazků a objevuji převratné myšlenky. A pak to přišlo. Prodavač. Mladý kluk s takovým tím „vím úplně všechno a jsem hrozně cool, že jsem si vybral tuhle práci“ výrazem. Vypadal, jako by snídal encyklopedie a obědval eseje.
S úsměvem, který byl tak trochu milý, a tak trochu pobavený, se mě zeptal, co hledám. A já jsem se do toho opřela. Vysypala jsem na něj všechna ta složitá slova, co jsem se naučila nazpaměť. Neurokognitivní dysfunkce, behaviorální aspekty posttraumatického stresu, kognitivní mapování hipokampu. Zněla jsem si jako Einstein . Čekala jsem, že mi s úctou ukáže směr k nejzapadlejší polici s nejtěžšími publikacemi.
On mě poslouchal. A poslouchal. A pak se usmál. A řekl: „Aha. Rozumím. Takže něco takového… No, v tom případě… Víte co? Zkuste to tamhle.“ A ukázal. Ukázal na dětské oddělení.
Dětské oddělení! V tu chvíli se mi zastavilo srdce a krev mi v žilách ztuhla. Jako kdyby mi řekl, ať si pro atomovou bombu zajdu do hračkářství. Dětské oddělení. Pro mou diplomku. Pro ty neurokognitivní dysfunkce a hipokampus. Mám snad hledat v knížkách o Pejscích a Kočičce? Nebo mezi leporely s velkými obrázky, kde se učí, co je modrá a co červená? Představila jsem si sebe, jak sedím na maličké stoličce, obklopena plyšáky, a listuju knížkou s názvem „Jak funguje mozek pro batolata“.
Snažila jsem se nespadnout na zadek. „Promiňte,“ řekla jsem, „myslíte, že tam najdu… odborné informace? Pro diplomovou práci?“ Snažila jsem se znít neutrálně, ale v mém hlase musel být slyšet nádech paniky.
„Jistě!“ odpověděl nadšeně. „Máme tam skvělé knihy, které složité věci vysvětlují jednoduše a srozumitelně. Pro děti je to super, ale i dospělí si tam občas najdou, co potřebují. Aspoň pro takový ten základní přehled.“ Základní přehled. Pro diplomku, která má mít padesát stránek a být plná odkazů na vědecké studie.
S poděkováním, které znělo spíš jako sípání, jsem se otočila a zamířila na opačnou stranu. Samozřejmě, že jsem šla do sekce psychologie. Nicméně, celá ta situace mě na dlouho donutila k zamyšlení. Je možné, že jsem vypadala tak zmateně, že si myslel, že potřebuji radu na úrovni pětiletého dítěte? Nebo mi chtěl naznačit, že mé téma je tak složité, že ho ani on nechápe?
Nakonec jsem v „dospělém“ oddělení našla, co jsem potřebovala. Ale ten pocit, že mi v knihkupectví doporučili dětské oddělení na diplomku, mi zůstal. Je to taková malá absurdita, která mi připomněla, že život je plný překvapení a že občas je potřeba se na sebe podívat očima někoho jiného. A možná se u toho i trochu zasmát. Kdo ví, třeba jsem opravdu působila jako někdo, kdo by potřeboval zjednodušenou verzi reality. A možná je to dobře.
