Článek
Jsou dny, kdy se vám prostě nechce vystrčit nos z domu. A pak jsou dny, kdy se vystrčíte a rovnou dostanete ránu, aniž byste cokoli udělali. Mně se to stalo včera v obchodě. A ne, nebyla to rána pěstí, ale slova, která zabolela skoro stejně. Ačkoliv s lehkou nadsázkou, teď už se tomu můžu smát. Trochu.
Šla jsem si takhle na nákup, klasika. Nic výjimečného. V nákupním košíku dietní jogurt (protože, ironicky, snažím se shodit ta kila navíc) a k tomu čokoláda (protože, realisticky, prostě musím mít nějakou odměnu za to snažení). Stojím u pokladny, skenuji si zboží, a v tom se na mě usměje prodavačka. Taková ta milá, starší paní, co vypadá, že by vám upekla koláč jen tak pro radost.
„Jé, copak to máme? Gratulačka k miminku,“ pronese s takovým tím vřelým úsměvem, co máma dává novopečeným maminkám. A ukáže na mé břicho.
V tu chvíli se mi zastavil svět. Jako ve filmu, když se najednou zpomalí scéna. Slyšela jsem jenom takové to bzučení v uších. Miminko? Já? Po čtyřicítce? A to „jen jsem víc přibrala“ se mi v hlavě ozvalo s ozvěnou, tak hlasitě, že jsem čekala, že to uslyší i ta paní za mnou ve frontě.
Zbledla jsem. Pak zčervenala. Pak se mi v hlavě začaly honit všechny ty ranní muka u zrcadla, kdy jsem si říkala, že se musím dát zase do formy. Všechny ty dietní snahy, co skončily u večerního nájezdu na ledničku. Všechny ty džíny, do kterých se už nevejdou ani stehna. A teď tohle. Veřejná gratulace k neexistujícímu miminku, které je ve skutečnosti jen důkazem mého životního stylu posledních pár měsíců.
„Miminko?“ vykoktala jsem a snažila se o co nejvíc překvapený, ale zároveň zdvořilý výraz. „Ne, ne, to… to je jenom… oběd.“ A pak jsem dodala s hysterií v hlase: „A snídaně a večeře za poslední půlrok!“
Prodavačka se zarazila. Její úsměv se proměnil v takové to zkřivení obličeje, které říká: „Aha. Ups.“ Snažila se situaci zachránit, ale čím víc se snažila, tím horší to bylo.
„Ach, promiňte, to je mi strašně líto! Já jsem si myslela… víte, občas se stane, že… a vypadáte tak šťastně!“
No jasně, šťastně. Šťastně vypadá asi tak člověk, kterému právě někdo veřejně oznámil, že vypadá, jako by snědl menšího slona.
Paní za mnou si najednou začala studovat podlahu. Muž před ní dělal, že si prohlíží etiketu na kečupu s takovou intenzitou, jako by šlo o největší záhadu vesmíru. Všichni se snažili být nenápadní, ale cítila jsem jejich pohledy. Bylo mi, jako bych stála nahá uprostřed Times Square s cedulí „Nejsem těhotná, jen jsem přibrala!“.
Situace se stala tak trapnou, že jsem nevěděla, jestli se mám rozbrečet, nebo si prostě koupit ještě jeden balíček čokolády a sníst ho hned na místě. Nakonec jsem se rozhodla pro kombinaci trapnosti a úniku. Rychle jsem zaplatila a snažila se co nejrychleji zmizet.
Když jsem pak doma Lukášovi vyprávěla, co se stalo, nejdřív se tvářil soucitně. Ale pak to nevydržel. A začal se smát. Hodně.
„Takže gratulace k miminku, jo? To je boží!“ smál se a držel se za břicho. No jo, jemu by asi nikdo k miminku negratuloval, i kdyby přibral padesát kilo.
Celá tahle příhoda mě donutila zamyslet se nad tím, jak často soudíme ostatní podle vzhledu. A taky nad tím, jak moc si bereme k srdci věci, které jsou ve své podstatě jenom nevinné, byť trapné, přešlapy. Samozřejmě, že mě to zamrzelo. Kdo by chtěl slyšet, že vypadá, jako by čekal dítě, když ve skutečnosti jen bojuje s váhou?
Ale na druhou stranu, je to taková ta absurdní historka, která se jednou stane vtipným vyprávěním u piva. Život je prostě plný takových momentů. Někdy vám prostě prodavačka gratuluje k miminku, které není.
A víte co? Od té doby si říkám, že jestli mi to někdo řekne příště, tak mu poděkuji a začnu si hladit břicho s úsměvem. A budu se tvářit tajemně. Možná si i vymyslím jméno. Protože když už, tak už. A hlavně, možná je to pro mě takový impuls. Tedy, ne k miminku. Ale k tomu, abych se konečně zase dostala do formy. A hlavně k tomu, abych si z takových situací dělala legraci. Protože jinak bych se zbláznila.
