Článek
Vždycky jsem si myslela, že jsem celkem normální. Vstanu, vypiju kafe, podívám se do zrcadla a jdu do světa. Většinou se mi líbí, co tam vidím. Dneska ráno jsem se rozhodla pro lehký experiment s vlasy. Žádné drastické změny, jen takové to „zkusím to jinak“ rozcuchání, co má vypadat ležérně, ale ve skutečnosti trvá déle než dokonale upravený účes. Zrcadlo mi dalo palec nahoru. No, spíš jsem si ho dala sama, ale co už. Cítila jsem se dobře. Svět je fajn, den je fajn, jdu si koupit novou knížku.
Vešla jsem do jednoho z těch hipsterských knihkupectví, kde prodávají kafe, vinyl a knihy, co vypadají, že je nikdo nikdy nebude číst, ale zato se s nimi dá dobře pózovat na Instagramu. Vzduch voněl kávou a novým papírem. Můj ráj. Procházela jsem si uličkami s knihami, když v tom mě oslovila prodavačka. Mladá holka, tak dvacet, maximálně pětadvacet, s takovým tím „jsem moc cool, než abych se usmívala“ výrazem. Vypadala, jako by právě slezla z nějakého fashion mola.
„Dobrý den,“ začala a její pohled se zastavil na mých vlasech. Zpočátku jsem si myslela, že obdivuje mou odvahu pro ranní vlasový experiment. Ale pak se její úsměv trochu pokřivil. „S tímhle účesem asi nemáte doma zrcadlo, že?“
Aha. Tak tohle mělo být vtipné. Nebo urážlivé? Nebo obojí? V tu chvíli se mi v hlavě rozsvítila kontrolka. Ta červená, co signalizuje: „Pozor! Někdo si dobírá tvůj účes! Okamžitá reakce nutná!“ Normálně bych se asi snažila to přejít s úsměvem, možná bych něco zamumlala o tom, že jsem ráno spěchala. Ale dneska… dneska jsem se cítila odvážně. Možná to bylo tím kofeinem, možná tím ranním experimentem, nebo prostě jen tím, že jsem si řekla, že už mám dost těchhle pasivně-agresivních poznámek.
Podívala jsem se na ni, usmála se a pak jsem vypálila: „Ale mám. Jen se na rozdíl od vás nebojím s ním občas nemluvit, když se mi nelíbí, co mi říká.“
V tu chvíli se její „jsem cool“ výraz změnil na něco, co se blížilo „právě jsem si popálila prst na horké plotně“. Obličej jí zrudl. Nejdřív jen lehce, pak jako rajče. Otevřela pusu, chtěla něco říct, ale nic z ní nevyšlo. Jen tam stála a koukala na mě s vytřeštěnýma očima, jako bych jí právě řekla, že jsem mimozemšťanka. A já jsem si v duchu gratulovala. Bravo, holka!
Pokračovala jsem ve svém nákupu, jako by se nic nestalo. Sledovala jsem ji koutkem oka. Stále tam stála, pořád rudá, a něco si mumlala pro sebe. Možná si říkala, že se měla držet prodeje kávy. Možná si uvědomila, že ne každý má dokonalé vlasy každý den. Nebo možná prostě jen zjistila, že ne každý je připravený nechat si jen tak kecat do svého vzhledu.
Tahle situace mi připomněla, že se často necháme vyvést z míry naprosto zbytečnými poznámkami. Někdo vám něco řekne, co vás urazí, a vy se pak celé hodiny trápíte. Ale proč? Proč dávat někomu cizímu takovou moc nad vaším pocitem štěstí a sebevědomí? Mám zrcadlo. Používám ho. A někdy, když se mi nelíbí, co mi ukazuje, tak s ním prostě nemluvím. A to je v pořádku. Protože důležité je, jak se cítíte vy sami, ne co si o vás myslí někdo, kdo prodává knihy a kávu s kamennou tváří.
Nakonec jsem si vybrala knížku a šla zaplatit. K pokladně jsem šla k jinému pultu, abych už prodavačku, která zrudla, nepotkala. Život je plný malých vítězství. A tohle bylo jedno z nich. Pocítila jsem takové to příjemné teplo u srdce, když víte, že jste se zastali sami sebe, aniž byste museli být zlí nebo hrubí. Stačilo jen jedno trefné sdělení, které ji usadilo. A s mým účesem, ať už vypadal jakkoliv, jsem se cítila skvěle. Protože to, jak vypadám, je jenom moje věc. A to, co si o tom myslí ostatní, je jejich problém.
