Článek
Usmívejte se víc, to přece nic nestojí!“ Tahle věta, pronesená mou šéfovou s takovým tím mentorujícím úsměvem, co napůl říká „chci ti pomoct“ a napůl „už mě fakt štveš“, se mi vryla do paměti. Pracovala jsem tehdy v korporátu, kde se na vizuální stránku zaměstnanců kladl velký důraz. Nemohla jsem mít kruhy pod očima, nesměla jsem být nenalíčená a nedej bože, abych někdy přišla v teniskách. Ale největší prohřešek? Žádný úsměv.
„Jste taková vážná,“ říkala šéfová. „Kolegové si myslí, že jste naštvaná.“ A já jsem se naštvaná cítila. Ne na kolegy, ale na to, že musím hrát divadlo. Že musím předstírat radost, když mi zrovna padá systém, nebo když mi klient volá popáté s tou samou stížností. Ale dobře, řekla jsem si. Usmívej se. Co to může udělat?
Tak jsem se začala usmívat. Nejdřív jen tak lehce, pak víc a víc. Na poradách jsem se usmívala i na ty nejhorší nápady. U oběda jsem se usmívala i na kolegu, co si neuměl utřít pusu. Dokonce jsem se usmívala i na tiskárnu, když se zasekla. Byla jsem takový chodící smajlík. Připadala jsem si jako loutka na provázcích, kterou někdo nutí do úsměvu, i když jí je do breku.
Kolegové si toho všimli. Někteří to ocenili. „Páni, ty jsi dneska nějaká veselá!“ říkali. Jiní se na mě dívali podezřívavě. „Co se děje? Vyhrála jsi v loterii, nebo jsi potkala pana Božského?“ A někteří prostě jen zvedali obočí a dělali si poznámky za mými zády. Cítila jsem, že se něco mění. Ale ne tak, jak jsem si představovala.
Jednoho dne mě šéfová pozvala na „rozhovor“. Posadila mě naproti sobě a její úsměv tentokrát nebyl mentorující, ale spíš takový ten „je mi to líto, ale musím to udělat“ úsměv. Už jsem tušila, co přijde.
„Víš,“ začala, „jsme s tebou spokojení, ale…“ To „ale“ už znám. To je to slovo, co předchází katastrofě. „…ale poslední dobou jsi se hodně změnila. Snažila ses víc usmívat, a to je skvělé, ale…“ Zase to „ale“! „…ale teď se usmíváš až moc. Vypadáš, jako by ses všemu smála. Jako bys nebrala vážně svou práci. A klienti si stěžují.“
Cože? Klienti si stěžují? Že se moc usmívám? V tu chvíli jsem se cítila, jako by mi někdo dal facku. Nejdřív chtěli, abych se usmívala víc, a teď je to moc? To je jako chtít po člověku, aby byl optimista, a pak ho vyhodit za to, že se raduje z maličkostí.
Pak přišla ta rána. „Rozhodli jsme se, že naše cesty se rozdělí.“ Výpověď. Kvůli úsměvu. Kvůli tomu, že jsem poslechla radu a snažila se být „pozitivnější“. Celou dobu jsem si myslela, že jsem se snažila být lepší zaměstnanec, a místo toho jsem si podřezala větev.
Odešla jsem z kanceláře s pocitem absolutní absurdity. Šla jsem domů a v zrcadle jsem se na sebe podívala. Měla jsem na tváři takový ten prázdný úsměv, co se objeví, když nevíte, jestli se máte smát, nebo brečet. A pak jsem se rozesmála. Hlasitě, nekontrolovatelně. Protože to bylo tak absurdní, tak komické, že jsem to prostě musela smíchy odbourat.
Tato zkušenost mi ukázala, že být sám sebou je vždycky lepší. Předstírat něco, co nejste, se vám dřív nebo později vymstí. Ať už je to falešný úsměv, nebo předstírání, že vás baví korporátní žargon. Někdy je prostě lepší být vážný, když je situace vážná, a usmívat se, když je k tomu skutečný důvod. A pokud si s tím někdo neporadí, tak je to jeho problém, ne váš. Od té doby se usmívám jen tehdy, když to tak cítím. A věřte mi, svět je hned o něco veselejší, když je váš úsměv upřímný. A práce? Tu si najdu takovou, kde ocení mou autenticitu, ne můj falešný úsměv.
