Článek
Do restaurace jsem šla s jednoznačným plánem, dát si něco lehkého, svěžího, ideálně bez toho, aby mě pak dvě hodiny pálilo svědomí i žaludek. Po víkendu s pizzou, palačinkami a „jen jednou“ miskou chipsů jsem si chtěla dokázat, že mám stále kontrolu nad svým životem. A tak jsem si sebevědomě sedla ke stolu, otevřela jídelní lístek a zvolila salát. Prostě salát. Listy, zelenina, možná kousek kuřete, a moje vnitřní nutriční policie se na mě zase jednou bude usmívat.
Číšník ke mně přišel s profesionálním výrazem člověka, který si toho za směnu vyslechne víc než psychoterapeut. „Co to bude?“
„Prosím vás… ten letní salát s avokádem,“ řekla jsem rozhodně. „Výborně, hned to bude.“
Zavřela jsem jídelní lístek a cítila jsem se nečekaně zodpovědná. Jako člověk, který má pod kontrolou aspoň jeden aspekt svého dne. Na stole jsem si upravila příbory, narovnala ubrousek a nalila vodu do skleničky, aby to vypadalo, že jsem v harmonii se světem i sama se sebou.
Jenže to bylo přesně to klidné ticho před bouří.
Asi po deseti minutách jsem zahlédla číšníka, jak nese něco na talíři. Vypadalo to mohutně. Něco, co bych čekala spíš na svatbě nebo při all-you-can-eat akcích. A pak to položil přede mě.
Podívali jsme se na talíř oba, já šokovaně, on s výrazem, jako kdyby to byla nejpřirozenější věc na světě.
Na talíři se vyjímala… stavba. Jinak se to nazvat nedalo. Vrstvy listů se tyčily vzhůru, mezi nimi zaklíněné celé půlky rajčat, tři osamocené olivy, které vypadaly, jako by tam spadly omylem, a nahoře trůnil kus avokáda tak veliký, že připomínal oběť bohům zdravé výživy. Celé to bylo přelité něčím, co mělo být dresink, ale tvářilo se to spíš jako láva.
Mlčky jsem to pozorovala. Ten salát byl… monument. Salátová Eiffelovka. Zdravá verze Věže Babylon.
„Tak tady ten váš salátek,“ oznámil číšník spokojeně. „Ehm,“ přitakala jsem. „To vypadá… velkoryse.“
Usmál se. „Říkáme tomu salát pro náročné.“
„Pro náročné,“ zopakovala jsem a přemýšlela, jestli tím myslí náročné na porci nebo na odvahu.
Jakmile odešel, zůstala jsem s tím salátovým dílem tváří v tvář. Vzala jsem vidličku a jemně do něj dloubla, jako kdyby to byl nebezpečný živočich, který by na mě v případě agrese mohl seskočit. V tom okamžiku se celá konstrukce pohnula. Rajče vyklouzlo, sklouzlo po vrstvě okurky a zastavilo se jen o okraj talíře. Zadržela jsem smích. Kdyby byl salát člověk, právě by udělal kotrmelec.
„Neměla bys sníst aspoň to avokádo?“ šeptala jsem si v duchu, jenže to avokádo bylo tak velké, že bych ho musela krájet na osminy.
Zkusila jsem první sousto. Bylo dobré, svěží, lehké… jenže jeden list čekal na vhodný okamžik, aby se mi přilepil na čelo. A taky že ano. S úspěchem. Přesně když jsem si dala další sousto. Vidličku v puse, salát na čele, moje důstojnost se rozplynula jako ta láva-dresink.
Sundala jsem list z obličeje, rozhlédla se a modlila se, aby si toho nikdo nevšiml. Nikdo zjevně nekřičel „pane bože, ta žena bojuje se salátem!“, takže jsem byla v bezpečí.
V přilehlém boxu seděli dva muži v oblecích. Přísahala bych, že se jeden z nich snažil nenápadně nepřiznaně usmívat. Ten druhý měl výraz člověka, který ví přesně, co se stalo, ale nechce být nevychovaný.
A to mě rozesmálo. Potichu, nejdřív. Pak víc. Protože tenhle salát nebyl oběd, to byl zážitek. Komedie. Možná i poselství, že když si člověk chce dát „něco lehkého“, vesmír si řekne: „Jasně, ale dáme tomu dramatický oblouk.“
Pustila jsem se do jídla po svém, opatrně, taktickým způsobem, kousek po kousku. A najednou to byla vlastně zábava. Bojovka. Jako kdybych měla jen já a ten talíř vyřešit, kdo z nás je silnější.
Po chvíli přišel číšník.
“Jak vám chutná ten salát?”
Podívala jsem se na něj s naprosto vážným výrazem.
„Je to… zážitek.“
Zachechtal se. „To rád slyším.“
A já si uvědomila, že se směju taky. Že to celé bylo vlastně skvělé. Ne dokonalé, ne elegantní, ale skvělé v té lidské podobě.
Když jsem odcházela, cítila jsem se paradoxně lehčí než po minulé „zdravé“ volbě. A ne kvůli zelenině, ale kvůli tomu, že mě něco úplně obyčejného rozesmálo. Stačil jen salát, který se snažil stát architektonickým zázrakem.
A napadlo mě, že bych sem měla brzy zajít znovu. Možná si příště objednám polévku. I když… kdo ví, třeba by mi donesli něco, co vypadá jako socha svobody.
