Článek
Ne, že bych byla nějaká dramatická postava z červené knihovny, ale některé zážitky se prostě vryjí do paměti a udělají z vás hrdinu komediálního dramatu. A zrovna tenhle se mi stal včera večer v jedné jinak docela příjemné restauraci. Vlastně šlo o podnik, kam se chodí „vidět a být viděn“, a kde i příbor má svůj rodokmen.
Všechno začalo nevinně. Po hlavním chodu, který byl, nutno uznat, vynikající, jsem se cítila tak nějak… plná života. A taky jídla. Ale víte, jak to je s tou malou dírkou na dezert? Ta tam prostě vždycky je, ať už jste snědli cokoli. Prolistovala jsem tedy jídelní lístek, očima sjížděla lákavé názvy jako „čokoládové nebe“, „malinový sen“ nebo „karamelové pohlazení“. U každého názvu byla i cena, která by v jiném podniku pokryla menší rodinný nákup. Už jsem se viděla, jak si dopřávám ten sladký hřích, korunu večera.
Přistoupil ke mně číšník. Mladý, uhlazený, s typickým výrazem někoho, kdo už viděl za svým životem nespočet rozmazlených hostů. Vypadal, že by mohl klidně pracovat v Buckinghamském paláci. „Přejete si ještě něco?“ zeptal se s lehkým úsměvem. „Ano,“ odpověděla jsem s odhodláním, „dala bych si ten čokoládový fondant.“ Ukázala jsem na položku, u které svítila cenovka s třemi ciframi. Už jsem se v duchu připravovala na orgasmus chuťových pohárků. Ale pak se stalo něco, co jsem nečekala.
Jeho úsměv se maličko zkroutil. Očima mě sjel od hlavy k patě, tak nějak nenápadně, ale přesto až nepříjemně, jako by mi v tu chvíli počítal kalorie. A pak pronesl ta osudová slova, která mi rezonují v uších ještě teď: „Opravdu si myslíte, že si dezert chcete objednat? Víte, možná by vám stačila voda.“ Ticho. To ticho v tu chvíli bylo tak hlasité, že bych ho mohla krájet. Slyšela jsem, jak mi v hlavě zvoní budík, bliká červené světlo a ozývá se siréna. Cože? On mi právě řekl, že jsem tlustá? Nebo mi chtěl naznačit, že jsem tak přejezená, že to bude ostuda v takovém podniku, kde se na detaily dbá? Nebo snad považoval mou peněženku za nedostatečně tučnou pro takový luxusní zákusek?
Moje první reakce byla zmrzlá. Pak přišel vztek. Pak pobavení. A nakonec ta klasická česko-moravská zmatečnost – Mám se urazit? Mám mu vynadat? Mám se smát? Rozhodla jsem se pro tu poslední variantu. Protože co jiného se dá dělat, když vás číšník nepřímo vyzve k dietě, nebo zpochybňuje vaši solventnost v restauraci, kde se jen za oblohu platí majlant? „Voda, říkáte?“ zeptala jsem se, snažíc se udržet neutrální výraz. „Jakože… jen voda?“
Číšník vypadal maličko zaskočeně mou reakcí. Asi čekal buď hysterický pláč, nebo hlasité rozhořčení. Ale to já nejsem. Jsem žena činu a (hlavně) humoru. „Víte co,“ pokračovala jsem, „já si ten fondant dám. A k tomu tu vodu. Abyste viděl, že umím dělat kompromisy.“ V duchu jsem si představovala, jak se ten dezert potápí v obrovské sklenici s vodou. To by byla scéna! A on by pak teprve viděl, co je to ostuda.
Fondant nakonec dorazil. Byl úžasný. Každé sousto jsem si vychutnávala s pocitem vítězství. A vodu jsem pila. Pomalu. S takovým tím pohledem, co říká „vidíš, zvládám to, a ty se klidně dívej“. Číšník kolem mě občas prošel, ale už se na mě neodvážil podívat. A já? Já jsem se cítila lehce, spokojeně a s pocitem, že jsem právě vyhrála malou, ale důležitou bitvu o právo na sladké a o právo utratit své peníze, jak uznám za vhodné.
Celá ta situace mě donutila zamyslet se. Jak často si necháme něco vzít, jen proto, že nám někdo "dobře radí"? Nebo nám to alespoň naznačí? Život je krátký. A jestli mám chuť na čokoládový fondant po vynikající večeři, tak si ho prostě dám. A klidně i s vodou. Protože někdy je ten nejlepší způsob, jak přežít, se zasmát a prostě si užívat. A když už nic jiného, tak mám teď skvělý příběh do hospody. A ten je, uznejte, k nezaplacení.
