Článek
Byla jsem zrovna na cestě do práce. Ranní tramvaj, klasicky nacpaná k prasknutí, hluk města a já, ztracená ve vlastních myšlenkách. Mám takový zvyk – když se na něco soustředím nebo o něčem přemýšlím, tak se mi občas na tváři objeví takový ten „hluboce zamyšlený“ výraz. Spíš je to ale taková kombinace lehkého zamračení a pohledu člověka, který se snaží přijít na to, jestli si vzpomene na heslo k Wi-Fi, nebo jestli bude muset restartovat celý router.
Stála jsem tam, v duchu jsem si opakovala prezentaci, co mě dneska čekala, a snažila se v ní najít nějaký vtipný prvek, aby to nebyla jen suchá čísla. V téhle mentální bublině jsem si vůbec nevšimla, že se na mě někdo dívá. Až když se mi do zorného pole dostala ruka. Natáhla se ke mně a ukázala na volné místo. Zvedla jsem pohled a uviděla staršího pána. Tak šedesát, sedmdesát let, s laskavýma očima a takovým tím dědečkovským úsměvem.
„Slečno, pojďte si sednout. Vypadáte… divně. Jste v pořádku?“
Divně. V pořádku. Tyhle dvě slova mě vytrhla z mých úvah o prezentaci a Wi-Fi. V tu chvíli jsem si uvědomila, že můj „hluboce zamyšlený“ výraz asi nebyl tak úplně normální. A že si pán nejspíš myslí, že jsem buď na pokraji mdlob, nebo že mi zrovna diagnostikovali něco hodně nepříjemného.
„Děkuji moc,“ vykoktala jsem, zatímco se mi po tvářích rozlévalo teplo. „Jsem v pořádku, jenom… přemýšlím.“
Pán se na mě podíval, jeho výraz byl plný soucitu. „Opravdu? Nezdá se mi to. Jste nějaká bledá. Nejste nemocná? Sedněte si, prosím. Hned!“ Jeho hlas byl naléhavý, až mě to donutilo sednout si. Sedla jsem si na uvolněné místo a zvedla k němu pohled.
„Opravdu jsem v pořádku,“ zopakovala jsem, ale už to znělo spíš jako omluva. „Jenom se někdy takhle tvářím, když se na něco soustředím. Nebo když se snažím vzpomenout si na něco důležitého.“
Pán na mě chvíli zíral. Pak se zasmál. Tím takovým, srdečným, hlubokým smíchem, co zní jako hrom. Ostatní cestující se na nás začali dívat. V tu chvíli jsem si přála, aby se pode mnou propadla země. Všichni v tramvaji věděli, že jsem si právě vysloužila místo k sezení tím, že vypadám jako na pokraji kolapsu.
„Takže to není nemoc, ale jenom přemýšlení?“ řekl pán a pořád se smál. „To je úleva! Už jsem se bál, že vám není dobře.“
Zbytek cesty jsem seděla a snažila se co nejméně na sebe upozorňovat. Ale pokaždé, když jsem se podívala na pána, usmíval se na mě. A já jsem si uvědomila, že tahle situace, ačkoliv trapná, byla vlastně docela milá. Ukázala mi, že existují lidé, kteří se o vás zajímají, i když jste pro ně jen cizinec v tramvaji. A taky mi připomněla, že bych se měla víc kontrolovat, jaké grimasy dělám, když se soustředím. Protože nikdy nevíte, kdo si vás splete s někým, kdo potřebuje okamžitou pomoc.
Vystupovala jsem z tramvaje s úsměvem. Ne tím falešným, co jsem předváděla v práci, ale takovým tím upřímným, co se objeví, když se vám stane něco vtipného. A pán mi zamával. Kdo ví, třeba se z něj stane můj strážný anděl, co mi bude hlídat mé „divné“ výrazy v obličeji.
