Článek
Člověk většinou očekává, že účet za elektřinu bude spíš nepříjemný než překvapivý. Ale to, co se nám přihodilo, nebyla ani nepříjemnost, ani překvapení. Byla to rovnou malá elektrická noční můra. Když nám přišel účet, nevěděli jsme, jestli se máme smát, brečet, nebo zavolat exorcistu. Spotřeba, kterou nám vyčíslili, totiž odpovídala tak třem domácnostem. Možná čtyřem. Možná malé továrně na cukrovinky. Ale rozhodně ne našemu dvoupokojovému bytu, kde topíme plynem, svítíme úsporně a pračku pouštíme jen, když se nám opravdu nechce chodit nazí.
První, co nás napadlo, bylo samozřejmě: chyba v odečtech. Nebylo by to poprvé, že se něco přehlédne, překlepne nebo špatně přepočítá. Jenže když jsme se podívali na podrobnosti v online účtu, přišlo šokující zjištění – měřená spotřeba neodpovídala našemu elektroměru. Číslo odběrného místa nesedělo. A co hůř, když jsme šli osobně omrknout štítek na našem elektroměru, zjistili jsme, že „náš“ elektroměr je ve skutečnosti elektroměr souseda o patro výš. Jeho byt je o dost větší, má elektrický bojler, klimatizaci, sušičku a dvě děti s oblibou v herních konzolích. Najednou nám ty tisíce navíc dávaly až nepříjemně dobrý smysl.
Zvedli jsme telefon a volali dodavateli. Po pár přepojeních a slovech „my se na to podíváme“ a „pošlete nám fotky“, jsme odeslali vše potřebné: fotku elektroměru, jeho sériové číslo, fotku našeho rozvaděče a vyjádření domovníka, že elektroměry se už roky nezkontrolovaly, protože „všechno vždycky sedělo“.
Naivně jsme si mysleli, že teď už se to jen srovná, opraví faktura a možná se nám někdo omluví. Jenže přišla úplně jiná odpověď.
Za dva dny nám zazvonil telefon. Představila se paní z oddělení reklamací, která mluvila způsobem, jakým si představuji lidi z pasové kontroly na mezinárodním letišti. Ledově klidná, strohá a nepříjemně přesná. Řekla nám, že máme podezřelý zásah do měřicího zařízení, a že pokud se potvrdí „manipulace“, může to být klasifikováno jako neoprávněný odběr elektřiny. V překladu: krádež. Zírali jsme na sebe s manželem, jako bychom právě slyšeli, že jsme vedeni jako členové organizovaného zločinu.
„Pardon?“ zeptala jsem se.
„Máme hlášení o nesrovnalostech a podle našich pravidel je teď věc předána kontrolnímu oddělení. Doporučuji vám, abyste přestali manipulovat s elektroměrem, než dojde ke kontrole.“
Tak to bylo moc. Nejen že jsme na chybu přišli sami, všechno nahlásili a doložili, ale teď jsme podezřelí? Měla jsem chuť to celé pustit na sociální sítě a přiložit hashtag #ZlodějBezViny. Ale místo toho jsem si sedla a napsala dlouhý e-mail s kompletní dokumentací – s daty, fotkami, svědectvím domovníka a dokonce i videem, kde je vidět, že proud z „našeho“ elektroměru jde k jinému bytu.
Po týdnu se ozvali znovu. Tentokrát už jiný tón – uznali, že došlo k administrativní chybě, pravděpodobně už při připojení bytu před lety. Elektroměry byly špatně zaneseny do systému a naše fakturace běžela roky na základě cizího měřidla. Prý „neobvyklé, ale ne nemožné“. V překladu: někdo to zpackal a nikdo si toho nevšiml, dokud jsme nezaplatili účet za půl paneláku.
A teď přišla ta část, která mě dostala do varu úplně.
„Vzhledem k tomu, že šlo o chybu, nabízíme opravu fakturace za posledních 12 měsíců. Starší účty bohužel již nelze přehodnotit.“
Dvanáct měsíců? Ptala jsem se, jak je možné, že my máme platit za cizí spotřebu několik let a nikdo to neřeší. Že to není naše chyba. Ale prý to tak prostě je. Zákon. Pravidla. Lhůty. Prostě smůla.
Zůstala jsem sedět u stolu s vědomím, že nejenže jsme roky platili za souseda, ale ještě nám bylo vyhrožováno. Ironie? Ten soused, kterému jsme omylem platili proud, nám později řekl, že si už dlouho říká, jak má levnou elektřinu. Ale nikdy ho nenapadlo, že by mohl mít štěstí kvůli chybě v systému. Jen poznamenal: „No jo, to je dneska, člověk platí, ani neví komu.“
Naštěstí jsme se po dalším nátlaku a několika výhružkách právníkem dočkali dodatečné úpravy i za víc než jeden rok. Ale bez boje by se to nestalo. A právě to mě na tom děsí nejvíc – kolik lidí podobné chyby přehlédne, zaplatí, mlčí. Kolik z nás ani neví, že účet, který každý měsíc poslušně platíme, patří úplně někomu jinému.
Od té doby kontroluji číslo elektroměru při každém větším zúčtování. A vždycky se na něj dívám trochu podezřívavě. Jako na nenápadného zloděje ve vlastním domě.
