Článek
Včerejší den ve fitku? Ten se zapíše do mého osobního deníčku „trapasů a triumfů“. Byla to taková ta klasická scéna, kdy si v posilovně připadáte jako Rocky Balboa, a pak se z ničeho nic zjeví někdo, kdo si myslí, že jste spíš panenka Barbie s činkami. A tentokrát to skončilo mnohem dramatičtěji, než jsem čekala.
Cvičila jsem nohy, dřepy s větší činkou na ramenou. Poctivě, s váhou, která mi dávala pocit síly, ne beznaděje. Pot mi stékal po zádech, což je pro mě vždycky známka, že to dělám správně. Byla jsem soustředěná, v uších mi duněla hudba, a v duchu jsem si už představovala tu zaslouženou pizzu. Asi jsem vypadala, že se fakt snažím, což se mi stalo osudným.
Najednou se vedle mě objevila. Mladá slečna, tipovala bych tak kolem dvaceti, dokonale nalíčená, vlasy stažené do uhlazeného culíku, a oblečená v tom nejnovějším fitness outfitu, co vypadal, že byl dražší než moje roční nájem. Podívala se na mě, pak na moji činku, a pak zase na mě. A její rty se zkroutily do lehkého úsměvu, který v jejím podání působil spíš jako povýšenecký úšklebek. „Ahoj,“ pronesla hlasem, co zněl jako šepot lístků po jarním dešti. „Nechceš si vzít radši lehčí činky? Vidím, že se s tím trápíš.“
Trápím se? Trápím se?! V mé hlavě se rozezněly poplašné zvony. Vždyť jsem se cítila jako Amazonka! Trápila jsem se naposledy, když jsem se snažila složit IKEA skříň! Ale ne s činkami. Snažila jsem se zachovat klid. A hlavně tu humornou stránku věci. „Díky za radu,“ řekla jsem s úsměvem, který, přiznávám, byl maličko kyselejší, než jsem zamýšlela. „Ale myslím, že tyhle zvládnu.“ Ona si ale nedala pokoj. „Vážně ti radím. Správná technika je důležitější než váha. Můžu ti ukázat, jak na to s menší váhou.“ Její pohled říkal „ty chudinko, co o cvičení nevíš nic“.
A v tu chvíli se ve mně probudil ten můj vnitřní ďáblík. Ne zlost, spíš taková ta zdravá, humorná ironie, co mě občas přivede do problémů. „Víš co?“ vypadlo ze mě. „Když už jsme u správné techniky, pojď, zkusíme to spolu.“ Slečna zpozorněla. „Jak jako spolu?“ zeptala se, s lehkým znepokojením v hlase. „No tak,“ usmála jsem se. „Když si myslíš, že je ta činka pro mě těžká… zvednu tě i s ní. Prostě si stoupni sem,“ naznačila jsem rukou místo hned vedle činky, „a uvidíš že to půjde.“
V jejích očích se objevilo zděšení. „Cože?“ zopakovala. „Vždyť to je… to nejde!“ „Ale jde,“ řekla jsem, a už jsem jí naznačovala, aby si stoupla ke mně. Lehce jsem se přikrčila, jako bych se chystala na další dřep, a pak jsem se na ni podívala s tím nejnevinějším úsměvem. „Tak co, slečno? Jdeme na to? Já a tahle činka, plus ty?“ Ten výraz v jejím obličeji byl k nezaplacení. Bylo jasné, že si představuje, jak ji tahám nahoru spolu s železem.
Otočila se. Pomalu. A pak se rozešla. Nejdřív krokem, pak už to byl spíš úprk směrem k východu. Ani se neohlédla. Zmizela z mého dohledu tak rychle, jako se objeví sleva na avokádo. A já tam zůstala stát. S činkou. A s úsměvem, který mi málem roztrhl tvář. Ten den jsem si uvědomila, že moje nejlepší zbraň ve fitku není ta největší svalová hmota, ale smysl pro humor a schopnost se nenechat vyvést z míry. A taky to, že občas stačí jen jeden „silný“ tah, aby si vás lidé pamatovali. A když už nic jiného, tak mám zase skvělý příběh do hospody. A ten je, uznejte, k nezaplacení.
