Článek
Španělsko. Země slunce, vášně, sangrie a nekonečných fiest. Vyrazila jsem tam s vidinou relaxu, paelly a možná i nějakého toho romantického západu slunce. Představte si tu idylu: procházka po pláži za soumraku, šumění vln, vůně moře… a pak se z ničeho nic objeví On. Španěl jako vystřižený z plakátu cestovní kanceláře. Tmavé vlasy, uhrančivý pohled, a úsměv, který by roztál i ledovce v Arktidě. Že jsem vdaná? Pche, na dovolené přece platí jiná pravidla, no ne? Dobře, jen si dělám legraci. Ale ruku na srdce, s tímhle kouskem jsem se cítila jako bohyně, i když jsem měla na prsteníčku jasný důkaz o opaku.
Všechno to začalo naprosto nevině. Povídali jsme si u bazénu, o životě, o cestování, o tom, jak je Španělsko prostě boží. Bavili jsme se skvěle, smáli se, a já si užívala tu lehkost bytí, kterou s sebou dovolená přináší. Žádná práce, žádné starosti, jen čistá radost z přítomného okamžiku. On byl pozorný, galantní a hlavně vtipný. Bylo mi s ním fajn a myšlenky na manžela, který se potil v kanceláři, se rozpouštěly jako kostka ledu v ginu s tonikem. Ne že bych ho nemilovala, ale občas prostě potřebujete trochu té „dovolenkové chemie“, která vám připomene, že jste víc než jen manželka a matka od rodiny.
A pak to přišlo. Byli jsme zrovna na večeři, v malebné restauraci s výhledem na moře. Jídlo bylo božské, víno teklo proudem a atmosféra byla tak romantická, že by se z ní rozplakal i kámen. On se na mě zadíval těma svýma hlubokýma očima a pronesl něco o tom, jak mi to sluší a jak moc si užívá mou společnost. Mé tváře nabraly odstín sangrie. A pak se nadechl, jako by se chystal říct něco strašně důležitého. Mé srdce začalo tlouct jako splašené a v hlavě mi blesklo: „Ježiši, on mě požádá o ruku! Vždyť ví, že jsem vdaná! Jak se z toho vyvleču?“
Místo velkolepého vyznání lásky ale řekl: „Prosím tě, mohla by sis sundat ten prsten?“
Cože? Prsten? Můj snubní prsten? V první chvíli jsem si myslela, že špatně slyším. Nebo že se mi zdá. Že jsem asi vypila moc vína a teď se mi zdají nějaké nesmysly. Překvapeně jsem na něj zamrkala. „Jako, teď hned? Proč?“ zeptala jsem se, a snažila se zklidnit tep, který mi bušil v uších jako španělští bubeníci. On se na mě shovívavě usmál a pak pronesl důvod, který mě doslova uzemnil.
„Víš,“ začal, „tady ve Španělsku je tradice, že když si žena sundá prsten, znamená to, že je připravena tančit flamenco s vášní a bez zábran. Je to symbol svobody a radosti z pohybu. A ty, milá dámo, máš v sobě tolik energie a vášně, že by bylo hříchem, kdyby tě ten maličký kroužek omezoval.“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát, brečet, nebo ho políbit. Takže žádné milostné vyznání, žádná žádost o ruku, jenom… flamenco! Můj mozek pracoval na plné obrátky. Vzpomněla jsem si na všechny ty šílené teorie, které jsem si v hlavě spřádala, a najednou jsem se cítila jako největší hlupák na světě. A zároveň jsem cítila obrovskou úlevu. Žádné drama, jen čistá španělská excentricita.
S úsměvem, který mi sahal od ucha k uchu, jsem si sundala prsten a schovala ho do kabelky. „Takže tančit?“ zeptala jsem se s jiskrou v očích. On mi galantně nabídl ruku a vyvedl mě na taneční parket. A já tančila. Tančila jsem flamenco s takovou vášní a energií, jako bych nikdy nic jiného nedělala. Bez zábran, bez starostí, jen já, hudba a ten úžasný Španěl, který mě naučil, že krása není jen v tom, co vidíte, ale i v tom, co cítíte.
Ta dovolená mi dala víc než jen opálenou kůži a spoustu fotek. Naučila mě, že život je plný překvapení a že ne vždycky se za naší představou o věcech skrývá něco dramatického. Někdy je to jen jiná kultura, jiné zvyky a trochu humoru. A taky to, že sundat si prsten může mít spoustu důvodů. Někdy je to symbol svobody, jindy zase jen možnost pořádně si zatrsat flamenco. A to je přece skvělé, ne? Manželovi jsem o tom samozřejmě řekla. Zasmál se a řekl, že si příště vezme na dovolenou také nějaké své „kulturní tradice“. Ale to už je jiný příběh.
