Článek
Ach, ty děti. Jejich fantazie je prostě nekonečná a jejich otázky vás občas dokážou poslat do kolen s takovou lehkostí, že ani nevíte, co vás trefilo. Zrovna nedávno jsem seděla v obýváku, spokojeně pletla (ano, jsem ta babička, co plete, a jsem na to hrdá!) a vnouček Kuba, kterému je čerstvých pět let a v hlavě má jen dinosaury a bagry, ke mně přišel s vážnou tváří.
„Babi,“ začal svým typickým tichým hláskem, který vždycky předchází nějaké velké myšlence, „měla jsi dinosaury jako domácí mazlíčky?“
A já tam seděla, s jehlicemi v rukou a s naprostým šokem ve tváři. V první chvíli jsem si říkala, jestli jsem to dobře slyšela. Dinosaury? Jakože ty obrovské, řvoucí potvory, co vyhynuly před miliony let? A jako mazlíčky? Jakože místo našeho jezevčíka Bena, co chrápe pod gaučem, bych měla mít T-Rexe na vodítku?
Chvíli jsem mlčela, snažila se srovnat si myšlenky a hlavně potlačit výbuch smíchu, který se mi dral na povrch. Kuba tam stál, s těma svýma velkýma, zvídavýma očima upřenýma na mě, a evidentně čekal nějakou senzační odpověď. Viděla jsem v jeho očích tu naději, že mu potvrdím, že ano, že jsme s dědou měli na zahradě malého brontosaura, který nám spásal trávu, nebo že mi velociraptor nosil papuče.
„No, Kubíku,“ začala jsem opatrně, „to víš, já jsem hodně stará, ale ne až tak stará. Dinosauři žili dávno předtím, než jsem se narodila.“
Kuba se zamračil. „Ale maminka říká, že jsi pamatovala ještě císaře pána!“
Ach, ta moje dcera! Tyhle rodinné vtipy se vždycky obrátí proti mně. Císař pán je ještě nic. Jednou mu řekla, že jsem zažila ještě objevení ohně. Jsem zvědavá, kdy se ho zeptá, jestli jsem chodila do školy s jeskynními lidmi.
„Císař pán je jedna věc, ale dinosauři, to je úplně jiná liga, zlatíčko,“ snažila jsem se to vysvětlit. „Ti žili, když ještě nebyli ani lidi. Takže bych si nemohla s dinosaurem hrát, natož ho mít jako mazlíčka.“
Kuba vypadal zklamaně. „A ty bys nechtěla mít dinosaura? Třeba takového malého, co by jedl jen trávu?“
Představila jsem si to. Já, babička, na procházce s triceratopsem. Nebo s pterodaktylem, co by mi nosil poštu. Možná bychom si mohli otevřít nějaký dinopark pro seniory, kde by nám obří ještěři pomáhali s nákupy nebo nám hlídali vnoučata. Ta představa byla tak absurdní, že jsem se musela usmát.
„Víš, Kubíku, i kdybych mohla, asi bych nechtěla,“ řekla jsem upřímně. „Ti dinosauři byli docela… velcí. A měli ostré zuby. A někteří by mě možná snědli místo večeře.“
Kuba na mě koukal s otevřenou pusou. “ A dědu taky?“
„No, dědu asi ne, ten je moc tvrdý,“ žertovala jsem. „Ale mě možná ano.“
Znovu se zamyslel. „A proč teda vyhynuli, babi? Protože je nikdo nechtěl jako mazlíčky?“
Tohle byla ta chvíle, kdy jsem věděla, že musím přepnout do módu „babička-vševěd“. „Nevyhynuli proto, že je nikdo nechtěl, Kubíku. Vyhynuli, protože na Zemi spadl obrovský kámen z vesmíru. A ten udělal takový bum, že se zvedl prach a tma, a dinosauři neměli co jíst, tak prostě zmizeli.“ Zjednodušená verze, samozřejmě. Nechtěla jsem mu vykládat o impaktních zimách a globálních ekologických katastrofách.
Kuba chvíli mlčel, zřejmě si v hlavě přehrával scénář obrovského kamene a mizejících dinosaurů. Pak se rozsvítil. „A co dinosauři, co bydleli ve vodě? Ty ten kámen nesnědl, že ne?“
„No, ti možná přežili, ale taky to pro ně nebylo jednoduché,“ řekla jsem a v duchu si gratulovala, že se mě nezeptal na ichthyosaury.
Tahle konverzace mi ale zůstala v hlavě. Je to taková hezká připomínka, jak se liší světy dětí a dospělých. Pro Kubu je moje stáří tak nepochopitelné, že je pro něj reálná možnost, že jsem sdílela planetu s tvory z prehistorie. A pro mě je zase jeho pohled na svět, kde je všechno možné a kde si dinosauři běhají po zahradě, tak osvěžující.
A i když jsem dinosaury jako mazlíčky neměla, musím se přiznat, že by to bylo docela zajímavé. Představte si to. Místo aportování míčku byste házeli kládu. A místo čtení pohádek před spaním byste poslouchali řev Tyranosaura. No, asi bych se spokojila s tím jezevčíkem Benem. Ten sice chrápe, ale aspoň mi nevykrade ledničku. A hlavně, nepotřebuje krmit tuna masa denně.
