Článek
Celý život jsem věřila, že rodina je základ. S manželem jsme si vybudovali velký dům, který jsme naplnili smíchem, ale i občasným dětským pláčem, hádkami a usmiřováním. Šest dětí. Šest! Dneska se mi to zdá skoro neuvěřitelné, že jsme to zvládli. Ale zvládli. Obětovali jsme jim všechno, co jsme měli, a nikdy jsme nelitovali.
Pamatuji si, jak jsme se snažili, aby každé z nich dostalo to nejlepší vzdělání. Věděli jsme, že to je jejich vstupenka do lepší budoucnosti. Manžel pracoval přesčasy, já jsem si přivydělávala, jak se dalo, abychom jim zaplatili kroužky, doučování, výlety. Žádné „nemáme na to“ jsme neznali. Když bylo potřeba, pomohli jsme s úkoly do pozdních večerních hodin, seděli jsme s nimi u knih, vysvětlovali, povzbuzovali. Vidět je, jak promovali, jak si našli dobrá zaměstnání, jak si budují své životy, to pro nás byla ta největší odměna. Pocit hrdosti, který se nedá popsat.
A nejen vzdělání. Kdykoliv se kdokoli z nich potřeboval na cokoli zeptat, poradit se, pomoci s čímkoliv. Když si nejstarší dcera kupovala byt, pomáhali jsme s rekonstrukcí víkendy co víkendy. Syn potřeboval půjčit na auto aby měl vlastní dopravu do práce, půjčili jsme. Nikdy jsme se jich na nic neptali, vždycky jsme jim pomohli. Věděli jsme, že na nás můžou vždycky spolehnout. Otevřené dveře našeho domu a naše náruče byly pro ně samozřejmostí.
Pak přišla vnoučata. Ta největší radost. Babička a děda na plný úvazek, tak jsme si připadali. Kdykoli bylo potřeba pohlídat, skočit s nimi k doktorovi, odvézt je do školky, na kroužky – byli jsme k dispozici. Byla to ta nejkrásnější léta, plná smíchu, her a vůně čerstvých buchet. Nikdy nás ani nenapadlo říct „ne“. Oni pracovali, měli své životy, a my jsme byli šťastní, že můžeme být součástí toho všeho.
Jenže čas letí a roky se na člověku podepíší. Nejprve odešel manžel. Náhle. Zůstala jsem v našem velkém domě sama. Náhle se z plného domu plného života stal tichý a příliš velký prostor. Byla jsem statečná, snažila jsem se udržet všechno při starém. Uklízet, starat se o zahradu, opravovat drobnosti. Ale síly ubývají. Zjistila jsem, že už to zkrátka nezvládám. Tělo začalo protestovat. Ozvaly se problémy s klouby, s dýcháním, s tlakem. Návštěvy u lékaře se staly častějšími.
A místo abych cítila oporu od těch, kterým jsme dali všechno, místo aby mi děti pomohly, abychom společně našli řešení, začal tlak. Nenápadně zprvu, pak stále naléhavěji. „Mami, ten domek je na tebe moc velký.“ „Mami, proč se trápíš na zahradě, vždyť je to neúnosné.“ A pak to přišlo. „Mami, nemyslíš, že by bylo lepší, kdybys domek prodala a šla do domova pro seniory? My na tebe nemáme čas.“
Slyšet to z úst vlastních dětí bylo, jako kdyby mi někdo vrazil nůž do srdce. Celý život jsem dávala, pomáhala, obětovala se. A teď, když potřebuji pomoc já, jsem jenom na obtíž. Nemají čas. Je to pochopitelné. Mají své rodiny, své práce, své starosti. Ale kde je ta vděčnost? Kde je ten pocit, že se o nás postarají stejně, jako jsme se my starali o ně?
Prodat dům? Ten dům, ve kterém se narodily, vyrůstaly a žily. Dům, kde je každá stěna plná vzpomínek. Jít do domova? Nechci to. Chci být tady, ve svém. Chci cítit vůni zahrady, na které jsem léta dřela. Chci vidět ty zdi, které pamatují radostné i smutné chvíle. Vím, že to je těžké. Vím, že je složité najít si čas. Ale stačilo by tak málo. Jen občasná pomoc s úklidem, se sekačkou, s nákupem. Jen pocit, že nejsem sama.
Cítím se opuštěná. Vím, že mě mají rádi, ale ta láska se teď zdá být podmíněná. Podmíněná tím, že nezavazím, že nepotřebuji moc péče. Je to hořké zjištění, že i když vychováte šest dětí, není to záruka, že na stará kolena nebudete sami. Sedím tu v kuchyni, kde jsem upekla stovky koláčů a uvařila tisíce obědů, a přemýšlím. Co se stalo s tou naší rodinou? Co se stalo s tím, co jsme budovali? Mám pocit, že jsem vložila všechny své úspory do něčeho, co se teď rozpadá a mě nikdo nepodrží. Je to tichá samota, která bolí víc než všechny nemoci dohromady.
