Článek
Po pěti letech ve vztahovém „pohodlí“ jsem se jednoho dne probudila s pocitem, že musím něco změnit. Můj bývalý, Petr, byl sice fajn, ale naše jiskra už dávno zhasla a místo vášně zbyla jen pohodlná rutina. Kamarádky mi doporučovaly, ať se „hodím do gala“ a vyrazím do víru velkoměsta. „Je čas na lov, holka!“ prohlásila Bára u vína a já, posilněna alkoholem a představou prince na bílém koni, jsem s nadšením souhlasila.
Můj první cíl: hipsterská kavárna v centru. Bára mi řekla, že tam se „to jen hemží zajímavými muži“. Oblékla jsem si ty nejlepší džíny, co jsem měla, a obula si boty, ve kterých jsem uměla chodit jen pár metrů, než jsem začala kulhat. Usadila jsem se s knihou (kterou jsem nečetla, jen předstírala) a snažila se vypadat nenuceně. Po hodině a půl jsem si všimla jednoho fešáka s drdolem a brýlemi. Vypadal jako z reklamy na kávu. Zhluboka jsem se nadechla a šla na to. Cestou jsem zakopla o vlastní nohy a vylila si kafe na bílou halenku. Pan drdol se jen pobaveně usmál a podal mi ubrousek. Moje sebevědomí kleslo někam k nule.
Další pokus: speed dating. No, co vám budu povídat. Bára to doporučovala jako „efektivní způsob, jak poznat spoustu lidí“. Spoustu lidí jsem sice poznala, ale většina z nich by se dala popsat jako „zvláštní“. Jeden pán mi vyprávěl o své sbírce plyšových křečků, další mi nabízel investiční tipy do kryptoměn, a třetí, když jsem se ho zeptala, co dělá ve volném čase, mi odpověděl: „Dýchám.“ Odcházela jsem s pocitem, že jsem právě přežila útok na zdravý rozum.
Kamarádky se ale nevzdávaly. „Co takhle kurz vaření?“ navrhla Maruška. „Tam se potkávají lidé s podobnými zájmy!“ Znělo to nadějně. Dorazila jsem plná elánu, připravená okouzlit své spolukuchaře kulinářskými dovednostmi. Místo toho jsem spálila cibuli, zapomněla osolit polévku a skoro jsem si uřízla prst, když jsem krájela rajčata. Jediný muž, se kterým jsem si tam promluvila, byl instruktor, a ten mi radil, abych si raději objednala pizzu. Moje kulinářské schopnosti mě prostě nepředurčovaly k romantice v kuchyni.
A pak to přišlo. Online seznamky. Bára mi řekla, že je to „nejrychlejší cesta k seznámení“. S velkým odhodláním jsem si založila profil. Následovaly hodiny scrollingu, desítky zpráv a několik naprosto katastrofálních rande. Jeden pán dorazil na rande v teplácích a s pivem v ruce, další mi hned na začátku sdělil, že hledá „ženu, která mu bude vařit a prát“, a třetí se celou dobu rande díval do telefonu a odepisoval někomu jinému. Když mi jeden napsal, že vypadám „lépe než jeho matka“, usoudila jsem, že už je čas na pauzu.
Byla jsem zničená. Místo prince jsem potkala jen kolekci kuriózních případů. Všechny ty „rady“ od kamarádek se ukázaly být spíš receptem na vztahovou katastrofu. Seděla jsem doma, jedla zmrzlinu přímo z krabice a sledovala romantickou komedii, ve které se hlavní hrdinka zamilovala do souseda, co jí náhodou opravil kapající kohoutek. „Proč se tohle neděje mně?“ mumlala jsem si.
Moje lovecké výpravy mě sice nepřivedly k panu Božskému, ale naučily mě něco důležitého. Že hledat partnera za každou cenu je cesta do pekel. A taky, že některé rady od kamarádek je lepší ignorovat. Dneska se na to všechno dívám s úsměvem. Vím, že ten pravý přijde, až budu nejméně čekat. Možná, že si objednám tu pizzu a on mi ji přiveze. Kdo ví. Zatím si užívám svobody, smíchu a hlavně – vařím si sama, a to bez cizí pomoci. A víte co? Už ani nespálím cibuli.
