Článek
Můj život, tedy alespoň ten zahrádkářský, se dá rozdělit na dvě etapy: Před krtkem a Po krtkovi. Než se objevil On, Zkáza na čtyřech tlapkách, byla moje zahrada takové malé zelené království. Udržovaná, hrdá na každý záhon, na každou pečlivě zastřiženou růži. A pak přišel. Jako by si řekl, že tenhle kus ráje potřebuje pořádně provzdušnit. A tak začala válka.
Nejdřív jsem si myslel, že to bude snadné. Krtek? Jen takový malý, slepý tvoreček. Co mi může udělat? Může. Může z vaší zahrady udělat minové pole plné hromádek hlíny. Každé ráno jsem vykoukl z okna s nadějí, že je pryč. Marně. Každý den přibyla nová hromádka. Jedna za druhou, systematicky, jako by měl krtek přesný plán, jak mi zničit den.
První fáze války: Humánní přístup. Moje žena, věčný optimista a milovník zvířat, trvala na tom, že krtek je přece „součástí ekosystému“. Koupila mi ultrazvukové plašiče. Takové ty tyčky, co se zapíchnou do země a vydávají prapodivné bzučivé zvuky. Celý den bzučely. Moje děti si myslely, že jsem se zbláznil a do zahrady nechodily. Krtek? Ten si na ně zvykl. Spíš mi připadalo, že si vedle nich staví nové hromádky, aby se bzučivému koncertu lépe naslouchalo. Bylo to, jako bych mu platil za denní porci zábavy.
Fáze druhá: Babské rady a „zaručené“ triky. Nastal čas na internet. Vyzkoušel jsem všechno. Pet lahve na tyčích, které se točily ve větru a vydávaly strašidelné zvuky – krtek si pod nimi udělal diskotéku. Hrst vlasů z holičství – krtek se asi zarazil, ale pak si s nimi vystlal chodbičku. Česnek do každé hromádky – krtek se mi asi vysmál. Pak jsem zkusil vykouřit ho dýmovnicí. Smrděla celá zahrada, sousedi si mysleli, že u nás hoří, ale krtek? Ten byl v pohodě. Objevil se za domem a začal dělat tunely pod skalkou. Jako by mi chtěl vzkázat: „Takže si myslíš, že mě vykouříš? Já si tě najdu i tady.“
Fáze třetí: Chemie a zoufalství. Když nic nepomáhalo, přešel jsem na těžší kalibr. Pelety, co se sypou do chodeb a mají krtka zahnat. Krtek je nejspíš snědl jako chipsy. Nebo si jimi vyzdobil chodby, kdo ví. Připadalo mi, že čím víc se snažím, tím je krtek silnější. Stal se z něj takový můj osobní nemesis, hrdina podzemí, co mi nedá spát. Každá nová hromádka byla pro mě osobní urážka. Manželka už se mi smála. „Tys s tím krtkem jsi spíš kamarád, než nepřítel,“ říkala. A měla pravdu. Začínal jsem se s ním bavit.
Fáze čtvrtá: Strategie a vychytralost. Jednoho večera, po několika pivech, mi blesklo hlavou. Vždyť krtek je přece tvor zvyku! Musí mít nějaký systém! Vzpomněl jsem si na dokument o krtcích. Že prý chodí po hlavních chodbách. A tak jsem se rozhodl, že ho přelstím. Koupil jsem krtčí pasti. Takové ty kovové, co se zatlačí do země. Ale ne jednu. Deset! Nachystal jsem si malý rýč, sedl si na zem a čekal. A čekal. A čekal.
Byl jsem připravený. Sledoval jsem ty mršky v tunely. A když jsem viděl, jak se hlína na jednom místě hýbe, bleskově jsem tam vrazil past. A další. A další! Po několika hodinách jsem byl celý od bláta, ale měl jsem pocit, že jsem vyhrál. Nic. Žádný krtek v pasti. Jen pár žížal, které se tvářily, že nechápou, proč jsem je vyrušil z poklidného života.
Fáze pátá: Psychologická válka a genialita (nebo šílenství?). Jednoho dne jsem narazil na starého pána, souseda přes dva domy. Pan Novák. Měl zahradu jako ze žurnálu a ani jednu krtčí hromádku. „Jak to děláte, pane Nováku? Váš tajný recept?“ Pan Novák se usmál. „Nic tajného, Karle. Krtek je potvora, ale blbý není. Musíš ho jen dostat tam, kam chceš.“ A pak mi vysvětlil svůj systém. Nesnažit se ho zabít, nesnažit se ho vyhnat. Ale jen ho přesvědčit, aby šel jinam.
A tak jsem začal s psychologickou válkou. Koupil jsem si pořádnou lopatu. A jakmile se objevila nová hromádka, okamžitě jsem ji rozhrabal. Srovnal jsem ji. Udupal. A pak, do té rozhrabané hlíny, jsem zasadil… malou plastovou vlaječku. Takovou tu, co se dávají k sazenicím. Krtek si asi myslel, že má halucinace. Že mu někdo označuje jeho dílo.
Druhý den nová hromádka. Rozhrabal jsem, vlaječka. Po týdnu se to začalo dít. Hromádky se začaly přesouvat. Blíž k plotu. Dál od mých záhonů. Postupně jsem ho vlaječkami vytlačoval k rohu zahrady, kde končila naše parcela a začínal neudržovaný pozemek souseda, který tam jezdil jen jednou za měsíc sekat trávu.
Byl to pomalý, ale jistý triumf. Krtek se stahoval. Už žádné hromádky uprostřed trávníku, žádné podkopané růže. Jen pár nenápadných u plotu. A ty jsem už nechával. Pan Novák měl pravdu. Krtek není blbý. Jen se s ním musíte domluvit po jeho. A dát mu najevo, že jste pánem zahrady vy. Ne On, zkáza na čtyřech tlapkách.
Od té doby je moje zahrada opět zelená. Sem tam se objeví malá hromádka u plotu, ale to už neřeším. Spíš si říkám: „Aha, tak krtek se zase ozval. Fajn, Karle, máš to pod kontrolou.“ A já se jen usměji. Protože jsem vyhrál. Vyhrál jsem válku s krtkem. A poučil jsem se, že někdy, když chcete vyhrát, musíte jen přelstít svého nepřítele s troškou psychologické války a spoustou vlaječek. A občas si i pokecat se sousedem.
