Článek
Tak tohle jsem vážně nečekala. Celý rok se člověk dře, šetří každou korunu a sní o dokonalé dovolené. All inclusive! To znělo jako rajská hudba pro moje uši. Žádné starosti s jídlem, pitím, prostě jen relax a hojnost. Když jsme dorazili, všechno vypadalo slibně. První dny v hotelu byly jako kulinářský sen. Bufet se prohýbal pod tíhou šťavnatého masa, čerstvých ryb, hromady salátů a zákusků, které by rozehnaly i ten největší smutek. Všechno čerstvé, voňavé, s úsměvem servírované. Blahobyt, jak má být.
Postupně ale idylka začala blednout. Už třetí den ráno se zdálo, že šunky a sýrů je nějak méně. Obědy se staly takovými kompromisy, kde si člověk sice vybral, ale už to nebylo to „wow“. Začaly se objevovat fronty a pocit, že pokud nepřijdeme mezi prvními, na lepší kousky se nedostane. Jako by se někde za oponou rozhodlo, že se bude šetřit. Náš dřívější klidný příchod do jídelny se změnil v disciplinovaný sprint hned po otevření. Kdo zaváhal, jedl zbytky, nebo, nedej bože, jen to, co zbylo. Připomínalo to spíše hon za přežitím než relaxační dovolenou.
A pak to přišlo. Ten osudný večer. Příchod k večeři byl tentokrát velkolepý. Všude se linula vůně něčeho neidentifikovatelného, ale v tu chvíli jsem si naivně myslela, že to bude něco exotického a lahodného. Lidé se shlukovali kolem pultů s očekáváním vepsaným ve tvářích. První pohled na nabídku však rozbil mou iluzi na tisíc kousků. U hlavního jídla stály dvě misky, dvě osamělé, smutné misky. V jedné byla rýže. Ne nějaká speciální, jasmínová, basmati, nebo nedej bože arborio. Prostě jenom rýže. Bílá, uvařená, s mírným nádechem „už jsme se snažili, ale došla nám fantazie“. Druhou misku plnily okurky. Nakrájené. Bez jakéhokoli dressingu, bez špetky koření. Jen okurky. Zelené a naprosto nevýrazné.
V tu chvíli jsem se cítila jako hrdina nějakého absurdního dramatu. Zaplatila jsem hromadu peněz za all inclusive, abych jedla rýži a okurky? Tomu říkám gastronomický paradox! Lidé kolem mě se tvářili podobně zaskočeně. Někteří se smířlivě usmívali, jiní si něco nespokojeně mumlali pod nos. Jeden pán vedle mě si nabral plný talíř rýže a na ni naskládal pyramidu z okurek. Vypadal, jako by se právě připravoval na meditační cvičení s tématem „smíření s omezenou stravou“.
Nenechala jsem se ale jen tak zlomit! Rozhodla jsem se, že se stanu mistrem v kombinování rýže a okurek. Zkusila jsem rýži s okurkami nakrájenými na kolečka, pak s okurkami na kostičky. Pokusila jsem se je rozdrtit vidličkou a vytvořit jakousi pastu, která by se dala namazat na imaginární chleba. Dokonce jsem zvažovala, že poprosím barmana o trochu alkoholu, abych z rýže a okurek vyrobila nějaký experimentální drink. Rýžový gin s okurkovým tonikem? Proč ne! Možná by to bylo chuťově zajímavější než originál.
Tahle dovolená mi dala jedno důležité ponaučení. All inclusive nemusí vždy znamenat kulinářské orgie. Někdy to prostě znamená „vše, co zbylo“. A ačkoli jsem si představovala něco úplně jiného, musím uznat, že to byla zkušenost, na kterou jen tak nezapomenu. Naučila jsem se být vděčná za každé jídlo, které není jen rýže a okurky. A především, naučila jsem se brát život s humorem. Protože co jiného zbývá, když vám z dovolené snů zbude jen prázdný žaludek a plná paměť absurdních zážitků?
Už teď se těším na příští dovolenou. Tentokrát si asi sbalím i nějaké instantní nudle. Co kdyby náhodou.
