Článek
Když se řekne jméno Oskara, lidé se obvykle ušklíbnou. Ne, že by to bylo nějaké prokleté místo, spíš jen bohem zapomenutá osada kdesi v Jeseníkách. Hrstka chalup namačkaných kolem klikaté říčky, pár duší, které tam žily po generace, a pak… ticho. Absolutní, mrazivé ticho, které se tam usadilo před deseti lety. Od té doby se Oskar proměnil z ospalého koutu světa v místní legendu, šepot o mizejících lidech.
Příběh Oskaru začal nenápadně, jako mnoho jiných. Lidé tam žili skromně, ale spokojeně. Znali jeden druhého, pomáhali si, a i když se svět kolem nich měnil, oni zůstávali věrní svým tradicím. Pak se to ale začalo dít. První zmizel Tomáš, mladý kluk, co se staral o ovce. Prostě se jednoho rána nevrátil z pastviny. Nikdo si toho moc nevšímal, Tomáš byl známý svými toulkami. Ale když se po pár dnech nenašel ani on, ani jeho ovce, začalo to být divné. Místní četník, unavený životem a pitím, si jen povzdechl, sepsal protokol a mávl rukou. „Zaběhl se někam,“ prohlásil. Ale v Oskaru se nic jen tak nezaběhlo.
O pár týdnů později zmizela stará paní Nováková. Šla si pro vodu k potoku a už se nevrátila. Její putovní hůlka ležela na břehu, ale po ní ani stopy. Tentokrát už se nejednalo o nějaké „zaběhnutí“. V osadě začala panovat nervozita. Lidé se dívali jeden na druhého s podezřením. Uzamykali se dříve, nechodili sami do lesa. Šeptalo se o divokých zvířatech, o pomstě hor, ale nikdo tomu doopravdy nevěřil.
Strach se ale rozrostl do obrovských rozměrů, když zmizely celé rodiny. Nejdřív Petrovicovi – otec, matka a dvě malé děti. Pak Maškovi. Jejich chalupy zůstaly prázdné, dveře otevřené, jídlo na stole. Jako by se prostě zvedli a odešli uprostřed jídla. Nikde žádné známky boje, žádné stopy, nic. Jen to podivné, všeprostupující ticho. Lidé v Oskaru přestali spát. Každý šelest větru za oknem, každé prasknutí dřeva ve staré chalupě, je děsilo k smrti.
V tu chvíli už se nemohla situace ignorovat ani zvenčí. Na místo dorazili policisté, ale jejich vyšetřování bylo marné. Nenašli žádné stopy, žádné vodítka. Všechno ukazovalo na to, že se lidé prostě vypařili. Místní novináři si na Oskaru smlsli. Psalo se o masových únosech, mimozemšťanech, dokonce i o legendách o zapomenutých bájných bytostech, které prý obývají jesenické hvozdy. Lidé z města se smáli, ale v Oskaru nikomu do smíchu nebylo.
Poslední, kdo zmizel, byl pan Dvořák, kronikář osady. Byl to starý, moudrý muž, který si pečlivě zaznamenával všechny události. Když i on zmizel, lidé zbytek osady opustili. Vzali si jen to nejnutnější a utekli pryč, nechali za sebou své domovy, své vzpomínky, svůj život. Oskar se stal městem duchů.
Dnes už tam nikdo nežije. Chalupy chátrají, střechy se propadávají, příroda si bere zpět to, co jí kdysi patřilo. Turisté tam občas zabloudí, snaží se nahlédnout do opuštěných domů, ale málokdo se odváží zůstat do soumraku. Říká se, že když fouká vítr, slyšíte šepot, hlasy zmizelých. A někteří tvrdí, že když je obloha zatažená a mlha se plíží údolím, zahlédnou stíny, které se pohybují mezi prázdnými chalupami.
Co se skutečně stalo v Oskaru, zůstává záhadou. Existuje mnoho teorií: sektáři, kteří se tajně usadili v lesích a unášeli lidi pro své rituály. Neznámá nemoc, která způsobila hromadnou amnézii a přiměla je odejít. Nebo snad něco mnohem staršího a temnějšího, co dřímalo v hlubinách Jeseníků a probudilo se k životu.
Jisté je jen jedno: Lidé z Oskaru zmizeli. A s nimi i odpovědi. Dnes je Oskar jen memento, tiché připomenutí, že někdy, i v našem racionálním světě, existují záhady, které se prostě nedají vysvětlit. A možná je to tak lepší. Protože některé příběhy by měly zůstat neúplné, aby nás nutily přemýšlet o tom, co leží za hranicí našeho chápání.
