Článek
Nikdy jsme jí neříkali jinak než „ona“. Ne proto, že bychom byli krutí. Ale proto, že slovo matka se k ní nehodilo.
Bylo jí sotva šestnáct, když začala mizet z domova. Party, starší kluci, drogy, alkohol. Rodiče brečeli, manžel se s ní hádal, já se snažila mlčet. Říkali jsme si, že je to puberta. Že se uklidní. Neuklidnila.
První dítě porodila ještě jako nezletilá. Klárku. Pamatuju si ten den. Telefonát z porodnice, chaos, stud. Držela jsem to miminko v náručí a čekala, že přijde. Nepřišla. Druhé dítě, Vašík, přišlo o rok později. Jiný otec. Vlastně žádný. Nikdy se neřešil.
Po porodech zmizela úplně.
Žádné telefonáty. Žádné návštěvy. Žádné „jak se mají“. Jen ticho. Rodiče ji hledali, ptali se známých, psali na úřady. Nic. Jako by se propadla. Děti zůstaly. A někdo se o ně musel postarat.
Ten někdo jsme byli my.
Nešlo o hrdinství. Šlo o přežití. O dvě malé bytosti, které plakaly, chtěly jíst, chtěly náruč. Klárka měla noční děsy. Vašík se bál cizích lidí. Říkali nám teta a strýc. Později prostě máma a táta. Nikdo je neopravoval.
Roky plynuly. Papíry, sociálka, školy, lékaři. Všude otázky. Všude vysvětlování. Všude tiché soudy. Ale my jsme vydrželi. Děti rostly. Smály se. Učily se jezdit na kole. Poprvé šly do školy s aktovkou větší než jejich záda.
A pak zazvonil telefon.
„Dobrý den, tady Jana. Jsem matka Kláry a Václava.“
Zastavil se mi dech. Manžel zbledl. To jméno jsme neslyšeli roky. Skoro jsme si mysleli, že už neexistuje. Chtěla se sejít. Hned. Prý se vrací domů. Prý chce své děti.
Své děti. To slovo mi roztrhlo žaludek.
Přišla upravená, nalíčená, sebejistá. Bez omluvy. Bez vysvětlení. Sedla si ke stolu a řekla: „Takže bych si je vzala zpátky.“ Jako by mluvila o zapomenutém kabátu.
Manžel vybuchl. Já mlčela. Klárka s Vašíkem si hráli v pokoji a netušili, že se jejich svět právě třese v základech.
„Kde jsi byla osm let?“ zeptala jsem se.
Pokrčila rameny. „Řešila jsem si život.“
„A děti?“
„Vždyť byly v dobrých rukou.“
Jako by mluvila o hlídání.
Začala chodit častěji. Přinesla plyšáky. Sladkosti. Klárka se jí bála. Vašík se schovával za manžela. Říkali jí „paní“. Ona se usmívala. Říkala, že si zvyknou.
Podala žádost. Chtěla děti okamžitě. Tvrdila, že jí byly „odebrány“. Že jí bylo ublíženo. Že jsme jí je „ukradli“. Najednou z ní byla oběť. Najednou plakala. Najednou měla příběh.
Sociální pracovnice se ptala dětí, kde chtějí být. Klárka řekla: „Tady.“ Vašík se rozbrečel. Jana se tvářila zraněně. Říkala, že je to manipulace. Že jsme je proti ní poštvali.
Nikdy jsme o ní nemluvili zle. Nemuseli jsme. Její nepřítomnost mluvila sama.
Když odcházela z jednoho jednání, otočila se ke mně a sykla: „Jednou ti je stejně vezmou.“ Viděla jsem v jejích očích vztek. Ne lásku. Vztek nad ztracenou kontrolou.
Děti začaly mít problémy. Klárka se v noci počurávala. Vašík se ptal, jestli ho někdo odnese. Snažili jsme se je uklidnit, ale jak vysvětlíte osmiletému dítěti, že někdo, kdo ho nikdy neobjal, má větší právo než ten, kdo ho vychoval?
Nejhorší nebyl strach. Nejhorší byla bezmoc. To, že někdo může odejít, zmizet, nechat za sebou spálenou zem a pak se vrátit s nárokem.
Jana pořád říká, že je matka.
My říkáme, že rodič je ten, kdo zůstane.
