Článek
Žiju celý život v našem dvacetitisícovém městě a pamatuji si doby, kdy sehnat zubaře bylo skoro jako trefit jackpot ve sportce. A i když se říká, že teď už je to lepší, pro lidi v mém věku, s důchodem a s potřebou péče, je to pořád občas boj. Sama už nějaký ten pátek nosím zubní náhradu. Slouží mi věrně už osm let, ale znáte to – zub času se podepíše na všem, a tak mi moje „druhé zuby“ začaly v ústech prostě plavat. Bylo jasné, že je čas na novou.
Zvedla jsem tedy telefon s odhodláním objednat se k zubaři. Když jsem sestře vysvětlovala, že bych potřebovala konzultaci ohledně nové zubní náhrady, protože ta stará už mi nesedí, čekalo mě překvapení. „Nejprve musíte absolvovat dentální hygienu,“ pronesla sestřička do telefonu s klidným hlasem, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jde přece o náhradní zuby, že nemám svoje vlastní, které by se daly čistit. Ale nic platné. „Bez toho vás k ošetření neobjednáme,“ zněl její verdikt. A aby toho nebylo málo, hned mi dala termín – jak na dentální hygienu, tak i k zubaři.
Co se dalo dělat? Nové zuby jsem prostě potřebovala a neměla jsem na výběr. V našem městě si člověk moc vyskakovat nemůže, když jde o specialisty. Tak jsem skousla hořkost a vydala se na onu záhadnou dentální hygienu. Do ordinace jsem šla s pocitem absurdity. Jak asi bude vypadat dentální hygiena s umělými zuby, které si vyndávám a čistím sama doma?
Přivítala mě milá, usměvavá sestřička. Popravdě, byla velmi příjemná, což bylo tak jediné pozitivum celého zážitku. Předala jsem jí svou zubní náhradu a ona si ji pečlivě prohlédla. „Ano, paní, tato už je opravdu na výměnu,“ konstatovala s profesionálním výrazem, zatímco náhradu držela v ruce a otáčela ji ze strany na stranu. A to bylo všechno. Žádné čištění, žádné poučení o péči o dásně (což bych možná i ocenila, když už tam jsem), prostě nic. Řekla, že je náhrada stará, což jsem věděla už předtím, než jsem tam přišla. Pak mi vystavila účet. Tisíc korun. Jen za ten pohled na moje osm let staré zuby, které mi neseděly.
Během pěti minut jsem byla venku. Tisíc korun pryč, a já si pořád v hlavě přehrávala celou situaci a marně hledala smysl. K čemu to bylo? Vždyť to bylo tak zbytečné! A pak mi to najednou sepnulo. Sestřička na dentální hygieně… ta samá milá paní, která se mnou mluvila do telefonu a která mi teď „prohlédla“ náhradu… to je přece manželka pana zubaře! Najednou do sebe všechno zapadlo. Rodinný podnik, kde se prostě muselo vydělat. A je jim úplně jedno, že tisícovka je pro spoustu důchodců, jako jsem já, obrovská suma. Vždyť to jsou peníze, které bych mohla použít na jídlo, na léky, na něco opravdu potřebného.
Cítila jsem se podvedená. Nejenže mi to připadalo jako nesmyslný výdaj, ale hlavně mě mrzel ten přístup. V menším městě se lidé většinou znají, měli by si pomáhat, nebo alespoň jednat férově. Je mi jasné, že se zubařina změnila a že se snaží o moderní přístup, ale tohle? Přijde mi to spíš jako zneužívání situace, kdy je zubařů málo a lidé nemají kam jít. Co má dělat starý člověk, který potřebuje pomoct a má omezené prostředky? Prostě zaplatí, i když to nedává smysl.
Jistě, nové zuby teď mám. A zubař, když už jsem se k němu konečně dostala, byl profesionál a náhrada sedí skvěle. Ale pachuť toho, co se stalo, mi v ústech zůstala. Pokaždé, když si teď zuby vyndám a čistím je, vzpomenu si na těch pět minut a tisícovku, které jsem dala za „dentální hygienu náhrady“. A říkám si, jestli je to opravdu směr, kterým by se měla ubírat péče o pacienty. Zvláště pak v menších městech, kde by měla vládnout důvěra a lidský přístup, ne jen snaha za každou cenu vydělat. Doufám, že nejsem jediná, kdo si to myslí.
