Článek
Z vojny jsem se vrátil k hasičům. Tam jsem byl povýšen na inspektora. Začal jsem se starším kolegou jezdit vyšetřovat příčiny požárů. Pěl na mě tolik chvály, až se náčelník rozhodl, že nastoupím na vysokou školu. Neuhodnete kam. První rok v Ostravě a potom znovu první rok v Moskvě. Bral jsem to jako výsměch mému zpackanému politickému profilu a slibnou kariéru už po několikáté obětoval svému politickému nenázoru. Než k tomu došlo, nechal jsem se zlákat k Dráze.
S kamarádem Jirkou jsme se po vojně dali opět dohromady. Párkrát jsem se s ním potají svezl jako Frigo na mašině. Pára mi učarovala, a tak jsem se šel hlásit do kurzu na strojvedoucího.
Skoro mě přijali. Nakonec jim moje maturity nepřišly dost technické a nabídli mi práci výpravčího. Chtěl jsem být strojvedoucí. Byl jsem rozhodnutý, že půjdu na Dráhu, a tak když to nešlo jinak, budu aspoň nosit červenou čepici. Škola na výpravčího, on to byl spíš kurz, začínala za půl roku. Prý neuškodí, když projdu nějakou praxí. Ať si vyberu: výhybkář, posunovač, průvodčí, průvodčí nákladních vlaků. Zavtipkoval jsem: „Půjdu štípat jízdenky do náklaďáku.“ Přišlo mi to vtipné, protože jsme s Jirkou rádi jezdili skrytí v nákladním vlaku a samozřejmě bez jízdenky.
Nastoupil jsem. S přesčasy jsem bral dvakrát tolik než předtím ve státních službách. S Jirkou jsme si byli blíž. S manipulačním vlakem jsem projezdil celé okolí.
Moc se toho neudálo. Snad jen jednou, když jsem měl za pohybu svěsit vagony k sobě. Vagony jely moc rychle a já nenašel odvahu mezi ně vstoupit. Nohy mi nechal zdřevěnět Duch svatý. Vagony do sebe třískly. Nevykolejily, to ne. Jen z jednoho tyče prorazily čelo vagonu a projely do druhého. Nikde nebylo dáno, kde je hranice, kdy už se člověk má bát. Klika, že jsem měl tenkrát nahnáno. Dneska už bych tu nebyl.
Nastoupil jsem do kurzu na výpravčí. Brali jen ty, kdo měli maturitu. Já měl dvě, ale kurz mi kvůli tomu nezkrátili. Brali to zeširoka, pár hodin i o letecké dopravě. Možná už tehdy plánovali vlakovou dopravu do Ruzyně. Závěrečné zkoušky, složité jak u právníků, jsem úspěšně zvládl. Brali to jako maturitu na Dopravní průmyslovce, a já začal být podezřelý, protože už jsem měl maturity tři.
Nastoupil jsem na jednu z hlavních tratí. Asi chtěli zkusit, jestli na to mám. Pár menších škraloupů má časem na Dráze každý. Jednou mi vzali červenou čepici a sundali mě ze služby. Dělal jsem do vyřešení případu na hradle – něco jako výhybkář. O co šlo? Vlastně o moc ne. Vlaky se nesrazily ani nevykolejily. Jen jsem pod přijíždějícím vlakem podhodil výhybku. To normálně nejde. Celá vlaková cesta je v té chvíli blokována, aby to nějaký trouba – třeba omylem – neudělal. Jedna polovina vlaku při vjezdu do stanice vjela na jednu kolej a druhá polovina na jinou. Mezi těmi kolejemi stálo vysoké návěstidlo. To vlak přivezl doprostřed stanice a tam spadlo jak semafor. Škoda 20 tisíc. To bylo tenkrát nějakých třináct mých platů.
Ta akce, kterou jsem zboural návěstidlo a přitáhl koleje k sobě, nejde udělat. Tedy, tak praví předpis. Asi jsem byl prominentní osoba, a tak mi to technika dovolila. Nakonec se zjistilo, že v odlévaném táhlu, silném jak tužka, které to mělo blokovat, byl lunkr, bublina a táhlo prasklo. Byl jsem nevinný jak Kristus Pán ze Švejka. Vrátili mi červenou čepici a sebrali prémie. Dráha si hůl vždycky našla.
Do školy z rozmaru.
Na dráze to chodí jako na vojně. Když je potřeba, pošlou vás sloužit třeba i do Mukačeva. Ty nejlepší si dráha vytáhne na velké stanice, kde na směně slouží i několik výpravčích současně. Já jsem nevyčníval, a tak jsem cestoval po menších stanicích. Mělo to i své výhody. Mezi jednotlivými vlaky, hlavně v noci, bylo dost času. Šlo si i zdřímnout. Vyplnil bych čas i zajímavěji. U nás ale Ostře sledované vlaky nejezdily. Kdyby ano, razítek jsem měl dost. Nakonec jsem tisknul jen na papír, takže ani nevím, jak by to bezva šlo na hezké pozadí.
Přišla chvíle, kdy někomu mohlo připadat, že se v práci nudím, protože jsem začal při zaměstnání chodit na večerní průmyslovku elektrotechnickou. Snil jsem o ní už po základce. Už tehdy jsem uměl opravit všechno, co mi přišlo pod ruku. Proč se o tom nedozvědět i nějakou teorii? Musel jsem si přehazovat směny. Vždy se našel někdo, kdo chtěl, abych za něj vzal službu, takže mě v tom nenechali.
K přijímačkám na SPŠE jsem přinesl tři maturitní vysvědčení. Koukali na mě jako na zjevení. Rozdílovky jsem dělat nemusel. „Jestli si troufáte, můžete nastoupit rovnou do čtvrťáku. Jestli to nedáte, u nás končíte. Tady se nepropadá!“ Troufal jsem si. Praxi jsem měl v té době větší než učitel, který nás učil. Opravoval jsem všechno, co mělo elektronky i tranzistory – rádia, televize, vysílačky, o automatických pračkách nemluvě. S teorií to trochu kulhalo. V té době jsem nečetl Jiráska, jen odborné knihy z oboru, tak jsem to nějak zvládl.
Když se probírala televize, několikrát jsem upřesnil výklad učitele. Nebylo mu to příjemné a nabídl mi, že po práci unavený mohu hodiny sem tam vynechávat, že mi je omluví. Neprotestoval jsem. U maturity mi to potom trochu chybělo. Ale už se vás někdy někdo ptal na známky u maturity? To už byla maturita… kolikátá? Kdo by to počítal.
Vystřídal jsem několik drážních služeben, tedy nádraží. Škraloupy? Nějaké byly. Měl jsem kliku, a tak se mi ty větší vyhnuly. I tak jsem se v noci budil s myšlenkou, jestli jsem něco nezapomněl udělat a nesrazí se mi vlaky. Když se bratr Jirky, tehdy také výpravčí, zamotal do nehody – srážky vlaků za dvacet milionů korun. Došel jsem k názoru, že ty nervy za ty peníze jsou moc napnuté.
Angažmá na dráze jsem po deseti letech ukončil. Šel jsem dělat do průmyslu konstruktéra.
