Článek
Na dráze to chodí jako na vojně. Když je potřeba, pošlou vás sloužit třeba i do Mukačeva. Ty nejlepší si dráha vytáhne na velké stanice, kde na směně slouží i několik výpravčích současně. Já jsem nevyčníval, a tak jsem cestoval po menších stanicích. Mělo to i své výhody. Mezi jednotlivými vlaky, hlavně v noci, bylo dost času. Šlo si i zdřímnout. Vyplnil bych čas i zajímavěji. U nás ale Ostře sledované vlaky nejezdily. Kdyby ano, razítek jsem měl dost. Nakonec jsem tisknul jen na papír, takže ani nevím, jak by to bezva šlo na hezké pozadí.
Přišla chvíle, kdy někomu mohlo připadat, že se v práci nudím, protože jsem začal při zaměstnání chodit na večerní průmyslovku elektrotechnickou. Snil jsem o ní už po základce. Už tehdy jsem uměl opravit všechno, co mi přišlo pod ruku. Proč se o tom nedozvědět i nějakou teorii? Musel jsem si přehazovat směny. Vždy se našel někdo, kdo chtěl, abych za něj vzal službu, takže mě v tom nenechali.
K přijímačkám na SPŠE jsem přinesl tři maturitní vysvědčení. Koukali na mě jako na zjevení. Rozdílovky jsem dělat nemusel. „Jestli si troufáte, můžete nastoupit rovnou do čtvrťáku. Jestli to nedáte, u nás končíte. Tady se nepropadá!“ Troufal jsem si. Praxi jsem měl v té době větší než učitel, který nás učil. Opravoval jsem všechno, co mělo elektronky i tranzistory – rádia, televize, vysílačky, o automatických pračkách nemluvě. S teorií to trochu kulhalo. V té době jsem nečetl Jiráska, jen odborné knihy z oboru, tak jsem to nějak zvládl.
Když se probírala televize, několikrát jsem upřesnil výklad učitele. Nebylo mu to příjemné a nabídl mi, že po práci unavený mohu hodiny sem tam vynechávat, že mi je omluví. Neprotestoval jsem. U maturity mi to potom trochu chybělo. Ale už se vás někdy někdo ptal na známky u maturity? To už byla maturita… kolikátá? Kdo by to počítal.
Vystřídal jsem několik drážních služeben, tedy nádraží. Škraloupy? Nějaké byly. Měl jsem kliku, a tak se mi ty větší vyhnuly. I tak jsem se v noci budil s myšlenkou, jestli jsem něco nezapomněl udělat a nesrazí se mi vlaky. Když se bratr Jirky, tehdy také výpravčí, zamotal do nehody – srážky vlaků za dvacet milionů korun. Došel jsem k názoru, že ty nervy za ty peníze jsou moc napnuté.
Angažmá na dráze jsem po deseti letech ukončil. Šel jsem dělat do průmyslu konstruktéra.
