Článek
Byla jsem šikanována už od druhého stupně ZŠ a na gymnáziu to bylo ještě horší. Ani na vysoké mě nevraživost spolužaček neminula. A učitelé ani na jednom stupni vzdělávání s tím nic nedělali, přestože jsem o pomoc stála.
Rozhodla jsem se vystudovat pedagogickou fakultu, protože jsem si umínila, že až budu učit já, šikanu nebudu přehlížet jako mí bývalí učitelé a že u svých žáků budu vnímat jejich duševní rozpoložení. Protože někdy byste nevěřili, čím si takový dospívající človíček může procházet (o tom třeba někdy jindy).
Představuji typický hrdinský syndrom: když nezachránili mě, zachráním já někoho jiného.
Někdy je to pro mě ale těžké. Žáci mají v současné době možnost využít pedagogicko-psychologických poraden, díky kterým získají doporučení, že s nimi my učitelé máme zacházet citlivěji (například je nesmíme ústně zkoušet či vyvolávat).
Já jako učitel s úzkostnou poruchou nemám však žádné úlevy.
A to jsem vzešla právě z role žáka, který by dneska úlevy jistojistě získal! Pomyslel už někdo na to, co s takovými žáky bude, až opustí vzdělávací proces? V zaměstnání jim nikdo úlevy nedá! Ale to je na jiné zamyšlení…
Je zajímavé v našem pedagogickém sboru pozorovat dvousečnost, s jakou na úzkostné poruchy pohlíží mí kolegové. Když má takové potíže žák, je to považováno za seriózní téma. Dneska už se nikdo nediví, že mladí mají ze všech těch síťových a internetových vjemů přehlcený mozek, a jsou proto náchylnější k duševním problémům. Je to bohužel smutná norma dnešního školství.
Když jsem se však odvážila své starší kolegyni svěřit, že trpím touto diagnózou také, zhrozila se, jako bych měla lepru.
Zvolala: „Jako fakt? No hlavně to nikomu neříkej! Kdyby se to dozvěděli rodiče, je průser!“ Udiveně jsem se ptala, proč. „To není normální, aby učitelka měla úzkosti, ještě by rodiče sepisovali petice proti tomu, že jejich děti učí cvok!“
Překvapeně jsem zamrkala. Vážně si to ještě dneska někdo myslí?
Nenamáhala jsem se s vysvětlením, že nejde o poruchu osobnosti hodné třeba schizofrenii, ale že je to duševní porucha, která nijak nebrání dotyčnému vykonávat jakoukoliv práci. Možná byste se divili, na jak vysokých pozicích se někdy nacházejí podobní psychologičtí pacienti, a já takových lidí pár znám.
Na druhou stranu je vlastně pro učitele výhodné trpět tímtéž, čím trpívají žáci, ne? Mám pak díky tomu citlivější radar přesně na tyhle problémy. Rozpoznám je rychleji než mí kolegové. Můžu danému žákovi pomoct je překonávat, když bude chtít. Párkrát jsem s konkrétními dětmi o takových věcech mluvila. Beru tedy své břemeno jako něco, čím můžu pomoci druhým.
Na závěr článku můžu s potěšením konstatovat, že zatím proti mně nebyla sepsána žádná rodičovská petice. Ale jeden nikdy neví!
Dejte mi vědět, co si o tom myslíte.
