Babička měla v ložnici tři stejné budíky. Každý zvonil v jiný čas a nikdo nevěděl proč.

Moje babička byla zvláštní žena. Neměla mobil, odmítala internet a celý život používala stejný pevný telefon.

V ložnici měla tři obyčejné mechanické budíky. Všechny byly bílé, kulaté a stály vedle sebe na nočním stolku.

První zvonil v 7:15, druhý ve 13:00 a třetí ve 20:30.

Když jsme se jí ptali proč, odpovídala, že si potřebuje připomínat důležité věci.

Předpokládali jsme, že jde o léky nebo nějaké domácí povinnosti.

Jednou jsem u babičky přespávala a večerní zvonění mě pořádně vyděsilo.

Chtěla jsem budík vypnout, ale babička mě okamžitě zastavila.

„Ten musí zvonit. Na ten nesmím zapomenout,“ řekla.

Pak odešla do obýváku a zavřela za sebou dveře.

Připadalo mi to zvláštní, ale dál jsem se nevyptávala.

Babička zemřela letos v červenci ve věku osmdesáti šesti let. Když jsme s maminkou vyklízely její byt, našly jsme všechny tři budíky na původním místě.

Právě jsme balily věci, když se rozezněl prostřední budík.

Vzápětí zazvonil i pevný telefon.

Na druhém konci byla starší žena. Představila se jako paní Věra a zeptala se, jestli je Marie v pořádku.

Vysvětlila jsem jí, že babička zemřela.

Žena se rozplakala.

„Ona mi volala každý den přesně v jednu. Už sedm let,“ řekla.

Postupně nám vysvětlila, že žije sama, špatně chodí a s babičkou se znaly z bývalého zaměstnání.

Každý den si krátce zavolaly. Babička se ujistila, že je Věra v pořádku, a pokud potřebovala, zajistila jí pomoc.

V babiččině telefonním seznamu jsme našly tři jména označená časy.

Ranní budík patřil panu Antonínovi, osamělému vdovci z vedlejší ulice. Odpolední paní Věře.

Večerní zvonil kvůli bývalé sousedce, která po smrti manžela trpěla úzkostmi a nejhůř snášela večery.

Babička všem třem pravidelně telefonovala, aby věděli, že na ně někdo myslí.

Nikdy nám o tom neřekla.

Když jsme se s maminkou později bavily o jejích posledních letech, uvědomily jsme si, že jsme babičku často litovaly, protože žila sama.

Přitom měla každý den tři lidi, pro které byla nesmírně důležitá.

Budíky jsme nakonec nevyhodily. Jeden jsem si nechala já, další dva maminka.

Celé roky jsme si mysleli, že babička potřebuje tři budíky, protože ve stáří začíná zapomínat. Ve skutečnosti je měla proto, aby nikdy nezapomněla na lidi, na které už skoro všichni ostatní zapomněli.