Článek
Vždycky jsem si myslela, že přátelství znamená tolerovat drobné výstřelky toho druhého. Ale to, co předvádí moje dlouholetá kamarádka Jana od doby, co objevila „spirituální biostravu“, už není výstřelek. To je diagnóza. Jana dospěla do fáze, kdy klasické biopotraviny z obchodu považuje za chemický hazard a své děti krmí věcmi, které by průměrný zahradník nepoužil ani do kompostu.
Při poslední návštěvě jsem sledovala, jak její pětiletý syn s naprostou samozřejmostí žvýká cosi, co vypadalo jako kořen pýru obalený v humusu. „To je aktivovaná prsť, drahá,“ vysvětlila mi Jana s oním nadpozemským úsměvem, který mají jen lidé věřící, že právě zachránili planetu. „Obsahuje mikroorganismy, které naše tělo v tom sterilním světě zoufale postrádá.“
Planeta v ohrožení, nebo jen zdravý rozum?
Jana se pasovala do role spasitelky. Každý její nákup (respektive sběr na louce za městem) je politickým prohlášením. Jíst jablko, které nebylo požehnáno ranní rosou, je pro ni hříchem. Její děti neznají chuť rohlíku, zato vám dokážou hodinu vyprávět o energetickém otisku divoké pampelišky. Problém není v tom, že chce žít zdravě, ale v tom absolutním mesiášství. Jana se na nás, ostatní matky, které občas koupíme dětem v obchodě obyčejný jogurt, dívá jako na travičky. Její pohled říká: „Já jsem osvícená, vy jste jen oběti korporátního spiknutí.“
Když se ekologie změní v tyranii
Extremismus v jakékoli podobě je únavný. Je vyčerpávající sledovat, jak jsou její děti bledé a neustále hladové, zatímco ona jim vypráví o tom, jak je důležité se „nasytit pránou“. Vrcholem všeho byl moment, kdy mi začala vysvětlovat, že nemoci neexistují a jsou jen „nesouladem s vibracemi Země“. V tu chvíli jsem pochopila, že racionální argumenty jsou zbytečné. Když někdo věří, že hrst hlíny vyřeší imunitu lépe než moderní medicína, diskuse končí.
Přežít přátelství v éře bioteroru
Mám Janu ráda, ale naše cesty se dramaticky rozcházejí. Nechci být součástí jejího svatého tažení proti lepku, cukru a zdravému rozumu. Chci si dát s kamarádkou pizzu, aniž bych musela poslouchat přednášku o utrpení pšenice. Možná jsem v jejích očích zaostalá. Možná moje děti nebudou mít „aktivovanou mikroflóru“ z lesní půdy. Ale raději budu mít doma spokojené děti s pusou od čokolády než malé askety, kteří se tajně u sousedů cpou obyčejným chlebem jako tou nejvzácnější mlskou. I eko-láska by měla mít své hranice. A ty Janiny končí někde hluboko v záhonu s hlínou.
