Článek
Roky jsem přivírala oči. Když si sousedovic kluk vzal pár jablek, neřekla jsem nic. Když mi paní sousedová natrhala kytičku ze záhonu, přemohla jsem se a usmála. Ale když jsem letos na podzim našla svého souseda, jak se s taškou přes rameno škrábe přes plot jak zloděj z devadesátek, přetekl mi pohár trpělivosti. A ne, nebyla to žádná „nevinná ochutnávka“. Byla to regulérní sklizeň. Z mých stromů. Na mém pozemku. S mým potem a hnojem v půdě.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Možná to byla ta hrdá část, co ještě věří, že cizí majetek se respektuje. Možná jen chuť přestat být tichá a „slušná“. Protože s těmi lidmi se prostě jinak mluvit nedá. Vždycky se usmívají, když potřebují půjčit kolečko, ale jakmile otočíš záda, máš prázdný záhon a otrhané větve.
Jablka jako důkaz lidské povahy
Říká se, že nejvíc o lidech prozradí drobnosti. A u nás to začalo právě těmi jablky. Prý „jen si vzali pár na koláč“. Jenže když jsem spočítala, kolik jich zmizelo, byl to skoro celý strom. A to už není „pár“, to je vykradení zahrady. Nejhorší na tom všem byl, ten jejich výraz, když jsem je nachytala.
Žádný stud, žádná omluva. Jen to typické české: „No tak se nezblázněte, vždyť jich máte dost.“
Ten tón, který vám naznačuje, že vy jste ta trapná, protože si dovolujete chránit svoje. Že přece o nic nejde. Že byste měla být ráda, že vám vůbec někdo ty vaše „bio plody“ trhá, protože by jinak stejně spadly a shnily.
Jenže ono nejde o jablka. Jde o princip. A přesně v tu chvíli jsem pochopila, proč se v téhle zemi pořád všechno rozkrádá – od jablek až po daně. Protože tu pořád platí tichá dohoda, že „trochu si vzít“ se smí. A kdo se ozve, je konfliktní.
Zlodějina s úsměvem a igelitkou
Když jsem za ním vyběhla, zastavil se u plotu, zrudnul a řekl, že „to myslel dobře“.
Ano, čtete správně – dobře.
Vzal mi úrodu, zlomil dvě větve, rozšlapal trávník, ale myslel to dobře. Prý chtěl potěšit manželku jablečným štrúdlem.
Takhle to zní, když se z obyčejné drzosti udělá romantické gesto.
Jenže mně už tohle divadlo nestačí. Protože to není první ani druhý případ. Oni na tu moji zahradu lezou pravidelně – jako by to byl veřejný sad. A já jim roky dělala hlupačku.
Tentokrát jsem neudělala nic jiného, než že jsem sebrala telefon a zavolala policii.
Když to slyšel, smál se. „Paní, vy to chcete fakt řešit?“
Ano, chci. Protože když to neudělám já, už to neudělá nikdo.
Kdo mlčí, souhlasí
Přesně na tomhle totiž vyrůstá naše společnost. Na mlčení. Na tom, že „to nemá cenu řešit“, že „to byste se jen ztrapnila“, že „sousedi se mají tolerovat“.
A tak se toleruje všechno – hluk, smrad, pomluvy, drzost, a nakonec i krádež.
Jenže já už se nechci smát lidem, kteří mě vykrádají.
A nechci, aby se moje slušnost pletla s blbostí.
Takže ano – sepsala jsem to, nafotila, podala oznámení a vyčíslila škodu.
Padesát tisíc.
Za zničené větve, ztrátu úrody, poničený plot a hlavně – za klid, který mi ti lidé vzali.
Najednou přestali být veselí. Najednou to nebylo „jen pár jablíček“. Najednou to bylo drahé.
„To přece mezi sousedy nepatří“
Největší zábava přišla po tom, co se to rozkřiklo po vsi.
Najednou jsem ta zlá. Ta hysterka, co volá policajty kvůli jablkům.
Nikdo neřeší, že oni lezli přes plot, že kradli, že lhali. Ne, problém jsem já, protože jsem si dovolila bránit se.
Ale mně už je to jedno.
Ať si klidně šeptají. Ať si myslí, že jsem přecitlivělá.
Já se radši nechám nazvat hysterickou, než hloupou.
Protože v momentě, kdy se přestaneme ozývat, kdy budeme dělat, že se nic neděje, se z téhle země stane džungle.
