Článek
Nezačalo ani ve školce, ani na hřišti. To první, co jsem slyšela po porodu od vlastní mámy, bylo: „Až bude starší, upečeme mu pořádný dort!“
Upečete? Cože? Bude mu pár měsíců a vy už ho plánujete rvát cukrem? Můj kategorický zákaz sladkostí u malých dětí se doma nesetkal s pochopením. Prý jsem hysterická, prý přeháním, prý „všichni jsme tak vyrůstali“. Jo, a taky jsme všichni nemocní, unavení, závislí na cukru a v hlavě úplně zblblí z odměňovacího systému „byl jsi hodný, tady máš čokoládu“.
A když jsem tohle začala říkat nahlas, začalo peklo. Najednou jsem byla za zlou mámu. Ne za tu, co se snaží dětem dát do života zdraví, ale za fanatičku, co jim nedopřeje „ani malou radost“.
Lidi mají potřebu mi dokazovat, že se pletu
Tchyně to bere jako osobní výzvu. Skoro si myslím, že si doma dělá seznam věcí, kterými mě naštve. Ne děti. Mě.
Když je hlídá, „náhodou“ se staví do cukrárny. A pak, když jim teče čokoláda po bradě, mi s úsměvem řekne: „No jo, nechtěla jsem, ale ony si tak hezky řekly.“
Ano, protože už jsou naučené, že jinde než doma se moje pravidla ignorují.
Je to jako bitva o duši mých dětí. Já se snažím vychovat vědomé bytosti, které vědí, co jedí. A jejich okolí to celé boří s výrazem „dělej to jako my, ať se necítíme špatně“.
Protože o to jde. Kdyby moje děti fakt jedly zdravě a měly v tom režim, ostatní by si museli přiznat, že jejich vlastní styl života jen pohodlný, nezdravý a bez kontroly.
Učitelky? Další fronta odporu
Pak přijdou školní oslavy. Děti, které mají narozeniny, nosí do školy cukrovinky. Ať žije tradice!
A já, která jsem učitelce napsala, že si nepřeji, aby moje dítě dostávalo sladkosti, jsem automaticky za „tu divnou“.
„Ale to přece nejde, to by byla škoda…“
Škoda? Co přesně je škoda? Že dítě nebude závislé na cukru v pěti letech? Nebo že si nese domů pomeranč místo kinder vajíčka?
A jak si asi myslíte, že se cítí moje dítě? Chce zapadnout. Chce dělat to, co ostatní. A já, jeho vlastní matka, ho podle všech těch dospělých „omezuju“. Tohle není jen boj s cukrem. Tohle je válka s celým systémem.
Ne, nejsem hysterická. Jsem zodpovědná
Nikdy jsem neřekla, že moje děti nikdy v životě nedostanou dort. Ale nebudou vyrůstat s tím, že si lásku zaslouží čokoládou. Že radost = lízátko. Že když něco zvládneš, dostaneš cukrátko.
Ne. Když něco zvládneš, zasloužíš si pochvalu. Zdravé tělo. Hrdost, že jsi to dokázal. A že se o sebe staráš.
A až příště někdo řekne: „Jedna tyčinka ještě nikomu neublížila…“
…tak mu klidně řeknu: Ne, možná ne, ale padesát „jedna tyčinek“ už jo.
Mým dětem prostě nebudou cukrovinky a u toho si hrát na ty hodné. Jestli jsem podle nich zlá, tak budiž. Já jsem máma jejich máma a já rozhoduji!
