Článek
Po mrtvici už otec nemohl zůstat sám. Odmítal domov pro seniory, a tak jsem si v práci zkrátila úvazek a začala za ním jezdit každý den. Ráno jsem mu připravila léky, odpoledne přivezla nákup a večer kontrolovala, zda vypnul sporák.
Bratr bydlel dvě hodiny cesty daleko. Když jsem ho poprvé požádala, aby mě alespoň jednou za měsíc vystřídal, vysvětlil mi, že má náročnou práci a dvě děti. Já měla práci i rodinu také, ale podle něj to bylo jiné. Bydlela jsem blíž.
Slíbil, že přijede, až bude opravdu potřeba. Zřejmě tím nemyslel Vánoce, otcovy narozeniny ani týden, kdy jsem ležela s horečkou. Vždycky se objevila služební cesta, nemocné dítě nebo porouchané auto.
Tři roky v účtenkách nikdo nespočítá
Nevedla jsem si seznam času ani peněz, které mě péče stála. Platila jsem benzin, doplácela léky a občas nakoupila ze svého. Především jsem ale přišla o část příjmu a téměř všechen volný čas.
Otec se na bratra často ptal. Nechtěla jsem mu říkat, že jeho syn nepřijede, protože má na víkend koupené lístky na hokej. Vymýšlela jsem proto pracovní povinnosti a pozdravy, které neposlal.
Bratr se objevil až v nemocnici, dva dny před otcovou smrtí. Zůstal necelou hodinu. Potom mi řekl, ať mu dám vědět, kdyby se stav výrazně změnil.
Otec zemřel následující noc. Byla jsem u něj sama.
U notáře jsme byli najednou dva sourozenci
Pohřeb jsem zařídila já. Vyklidila jsem byt, zrušila smlouvy a obvolala úřady. Bratr se zeptal jen na datum pohřbu a na to, zda otec zanechal závěť.
Nezanechal. Byt i úspory jsme tedy zdědili rovným dílem.
U notáře bratr pozorně kontroloval každou částku. Zajímal se o cenu bytu, zůstatek na účtu i hodnotu otcova starého auta. Po skončení jednání mě zastavil na chodbě a řekl, že bychom ještě měli vyřešit jeho cestovní náklady.
Ujel prý téměř čtyři sta kilometrů. Spočítal benzin, parkování a dálniční známku. Vyšlo mu 1 860 korun. Navrhl, že mu částku pošlu a později ji odečteme od výdajů spojených s dědictvím.
Nejdřív jsem si myslela, že žertuje.
Jeho jediná cesta vedla za dědictvím
Zeptala jsem se ho, zda mi chce proplatit také stovky cest k otci za poslední tři roky. Nebo ušlou mzdu, nákupy a dovolenou, kterou jsem si vybírala po jednotlivých dnech, když potřeboval k lékaři.
Odpověděl, že to bylo moje rozhodnutí a nemá smysl vytahovat minulost.
Měl pravdu alespoň v jednom. Péče o otce byla moje rozhodnutí. Stejně jako bylo jeho rozhodnutím nepřijet.
Peníze za cestu jsem mu neposlala. Ne kvůli necelým dvěma tisícům, ale protože jsem nedokázala přijmout, že jedinou cestu, kterou kvůli otci ochotně absolvoval, mu mám ještě zaplatit.
Dědictví jsme si rozdělili napůl. Péče, únava a poslední noc u nemocničního lůžka zůstaly mně. Na ty se totiž žádná kolonka v dědickém řízení nevztahuje.
