Článek
Po maminčině smrti zůstal otec v domě sám. Bylo mu osmdesát, hůř chodil a do města už se autem neodvážil. Já bydlela devadesát kilometrů daleko, bratr jen o dvě vesnice vedle.
Dohodli jsme se proto, že mu bude vozit nákupy, vyzvedávat léky a platit složenky. Otec mu dal platební kartu i PIN. Bratr mě ujišťoval, že má všechno pod kontrolou.
Když jsem se ptala, zda něco nepotřebují, odpovídal, že ne. Otcův důchod prý ale sotva pokryje potraviny, energie a léky. Připadalo mi to možné. Ceny rostly a bratr k němu skutečně občas jezdil.
Jen otec při každém telefonátu říkal, že nemá chuť k jídlu.
V prázdné lednici nebylo co jíst
Jednou jsem se za ním zastavila bez ohlášení. Otec seděl v kuchyni a jedl suchý rohlík. Když jsem chtěla uvařit večeři, otevřela jsem lednici.
Uvnitř byla sklenice hořčice, kousek margarínu a prošlý jogurt. V mrazáku dvě prázdné zásuvky. Ve spíži jsem našla několik brambor a sáček mouky.
Zeptala jsem se, kdy bratr naposledy nakupoval. Otec si nebyl jistý. Prý mu před týdnem přivezl rohlíky, salám a mléko. Víc nechtěl, protože „peníze musejí vydržet“.
Otec přitom dostával důchod přes dvacet tisíc korun a dům měl splacený.
Z účtu mizel důchod během tří dnů
Druhý den jsme společně zašli do banky. Z výpisů bylo vidět, že krátce po připsání důchodu někdo pravidelně vybíral hotovost. Ne dva nebo tři tisíce na nákup. Během prvních tří dnů zmizelo pokaždé patnáct až osmnáct tisíc.
Bratrovi jsem zavolala ještě z auta. Nejdřív tvrdil, že hotově platí energie. Když jsem připomněla, že ty odcházejí inkasem, začal počítat benzín, svůj čas a údajné opravy domu.
„Myslíš, že tam budu jezdit zadarmo?“ zeptal se.
Nemyslela jsem si to. Péče něco stojí a byla bych ochotná se na ní podílet. Nikdy jsme se ale nedohodli, že si může sám určit odměnu a otci nechat jen tolik jídla, aby neumřel hlady.
Otec ho ještě omlouval
Kartu jsme zablokovali a nastavili nové platby. Potraviny teď objednávám s dovozem, léky připravuje lékárna a otec má na účtu přehled o každé koruně.
Bratr se urazil. Tvrdí, že jsem z něj udělala zloděje, přestože se o otce staral, zatímco já jen telefonovala. V jednom má pravdu: měl to blíž a část povinností skutečně převzal. To mu ale nedávalo právo tajně si brát otcovy peníze.
Nejhorší bylo, že otec ho stále hájil. Bál se, že když se ozve, syn za ním přestane jezdit úplně.
Právě na tomto strachu podobné „rodinné dohody“ často stojí. Starý člověk raději mlčí, protože nechce přijít o poslední návštěvy. A ten, kdo mu bere peníze, své jednání nazývá odměnou za péči.
Péče však nevypadá jako prázdná lednice. A "synovství! není povolení vybírat si z otcova účtu vlastní výplatu.
