Článek
Kamarádka Lenka k nám přijela se dvěma dětmi. Když vstoupili, pozdravila jen ona. Syn kolem mě prošel s očima upřenýma do telefonu, dcera si bez jediného slova sundala bundu a zamířila do obýváku.
„Ahoj, děti,“ zkusila jsem to ještě jednou.
Žádná reakce.
Lenka se usmála a vysvětlila mi, že děti do ničeho nenutí. Když pozdravit nechtějí, nemusejí. Učí je prý chránit si vlastní hranice a neposlouchat dospělé jen proto, že jsou dospělí.
S ochranou dětských hranic souhlasím. Dítě nemusí nikoho líbat, objímat ani sedět příbuznému na klíně. Nemusí vyprávět, co se děje ve škole, a už vůbec nemusí snášet nevhodné doteky.
Jenže obyčejné „dobrý den“ není zásah do osobní integrity.
Lednice už jim nevadila
Během návštěvy si děti bez ptaní otevřely lednici, snědly připravené zákusky a pustily televizi tak hlasitě, že jsme se neslyšely. Když jsem je požádala, aby ji ztlumily, syn odpověděl, že se dívá.
Lenka ani tehdy nezasáhla. Děti se prý u mě mají cítit svobodně.
Po jejich odchodu zůstaly na pohovce drobky, na stole sklenice a na koberci obal od sušenky. Poděkování jsem neslyšela. Lenka mi večer napsala, že si návštěvu moc užili a rádi zase přijedou.
Neodpověděla jsem.
Nikdo je prý nemá rád
O několik měsíců později si mi Lenka postěžovala, že její děti už téměř nikdo nezve. Jedna kamarádka přestala pořádat společné víkendy, babička návštěvy zkrátila na odpoledne a syn nebyl pozván na narozeninovou oslavu spolužáka.
Podle Lenky společnost nesnáší sebevědomé děti. Lidé prý očekávají malé poslušné panáčky, kteří se dospělým klanějí.
Možná je vysvětlení mnohem prostší. Hostitelé nechtějí být ve vlastním bytě přehlíženi a obsluhovat někoho, kdo neumí pozdravit, požádat ani poděkovat.
Hranice neplatí jen pro děti
Některé děti jsou stydlivé, úzkostné nebo v neznámém prostředí ztuhnou. Rozumný člověk z jednoho tichého pozdravu neudělá veřejný test slušnosti. Rodič však může dítěti pomoci: pozdravit společně s ním, připomenout mu to stranou nebo přijmout obyčejné mávnutí.
Něco jiného je povýšit každou nechuť na nedotknutelnou hranici.
Slušnost není ponižující poslušnost. Je to způsob, jak druhému ukázat, že ho vidíme a respektujeme. Děti se to nenaučí samy v den osmnáctých narozenin.
Samozřejmě nemusejí zdravit, když nechtějí. Nemusejí ani děkovat a brát ohled na hostitele. Rodiče by se potom ale neměli divit, že okolí využije úplně stejnou svobodu a příště je už nepozve.
