Článek
Dítě nesmí být smutné, nesmí se nudit a pokud možno by nemělo nikdy slyšet slovo ne. Rodiče kolem něj našlapují po špičkách a každé obyčejné pravidlo s ním půl hodiny projednávají. Říkají tomu respektující výchova. Někdy je to ale jen obyčejný strach převzít odpovědnost.
Maminka prosila, syn rozhodoval
Nedávno jsem v obchodě sledovala asi šestiletého chlapce, který kopal do nákupního vozíku, shazoval zboží a hlasitě požadoval čokoládu. Jeho matka mu trpělivě vysvětlovala, proč ji tentokrát nekoupí. Nabízela mu sušenku, tyčinku i možnost vybrat si něco jiného.
Chlapec křičel dál. Po několika minutách čokoládu dostal.
Nebyla to respektující výchova. Byla to kapitulace. Dítě si z celé situace neodneslo poznání, že jeho emoce jsou v pořádku. Naučilo se, že dostatečně hlasitý řev změní rozhodnutí dospělého.
A nebyla to jeho vina. Chovalo se přesně podle pravidel, která mu nastavila matka.
Dítě není rodinný ředitel
Děti si zaslouží respekt, bezpečí a možnost říct, co cítí. To ale neznamená, že mají rozhodovat o všem od jídelníčku přes večerku až po chování k ostatním lidem.
Šestileté dítě není rovnocenným partnerem při rozhodování, zda půjde ráno do školy. Nemá zkušenosti ani schopnost domyslet následky. Právě proto má rodiče.
Jenže část dnešních rodičů se bojí, že pevnou hranicí dítěti ublíží. Každé zklamání považují za trauma a každou povinnost za nepřiměřený tlak. Dítě nemusí pozdravit, poděkovat ani uklidit hračky, protože se mu právě nechce. Okolí má jeho rozpoložení respektovat.
Zajímavé je, že na rozpoložení okolí se už nikdo neptá.
„Ne“ není psychické násilí
Dítě, které občas nedostane, co chce, netrpí. Učí se zvládat frustraci. Dítě, které musí počkat, uklidit po sobě nebo se omluvit, není ponižované. Učí se žít mezi lidmi.
Hranice přitom nemusí znamenat křik, výprask ani slepou poslušnost. Stačí klidné a pevné rozhodnutí: Chápu, že se zlobíš, ale čokoládu dnes nekoupíme. A potom ji skutečně nekoupit.
Právě v tom bývá problém. Mluvit o respektu je snadné. Vydržet dětský vztek, pohledy cizích lidí a vlastní pocit viny už mnohem méně.
Vychováváme sebevědomé děti, nebo malé sobce?
Rodiče chtějí, aby jejich děti uměly říct svůj názor, nenechaly si ubližovat a věřily si. To je správně. Sebevědomí bez ohleduplnosti však není zdravá síla. Je to bezohlednost.
Možná tedy není problém v moderní výchově samotné, ale v její pohodlné napodobenině. Ve výchově, při níž dítě zná dokonale svá práva, ale vůbec netuší, že má také povinnosti.
Až jednou narazí na skutečný svět, který se jeho přáním nepřizpůsobí, bude překvapené. Rodiče ještě víc. Celé dětství mu totiž dokazovali, že všechno se dá vydupat. Stačí jen dostatečně dlouho křičet.
