Článek
Všechno to začalo nenápadně.
„Mami, babička mi dovolila čokoládu po večeři.“
„Babička mi koupila nový batůžek.“
„Babička říká, že jsi přísná.“
A já jsem se vždycky jen pousmála. Protože jsem nechtěla být ta zlá máma, co zakazuje, zatímco babička je zábava v lidské podobě. Jenže pak přišel ten den v hračkářství, kdy se z té „roztomilé“ poznámky stala rána přímo mezi oči.
Měří lásku podle toho, kdo povolí první
Na první pohled – obyčejná scéna.
Dítě si vybere hračku, matka řekne ne.
Dítě spustí divadlo.
Jenže tentokrát měla i svůj trumf: babičku.
„Babička by mi to koupila!“ křičela mezi regály, a já slyšela ten šepot kolem: „Podívej, ta chudinka holčička má tak zlou mámu.“
Klasika.
Nikdo nevidí, že tohle dítě má hračky v hodnotě menšího auta a že „ne“ by mělo být úplně normální slovo.
A tak jsem tam stála a snažila se zadržet slzy.
Protože mezi řádky jsem slyšela něco mnohem horšího než dětskou drzost:
„Lásku si u ní musím zasloužit.“
„Lásku si u ní babička kupuje.“
Babiččina láska na splátky
Moje matka je ten typ, co si myslí, že čím víc dárků, tím víc lásky.
Když jsem byla malá, taky to tak dělala – jen ne ke mně. Ke všem ostatním.
A teď to zkouší znovu.
Jenže tentokrát skrze moje dítě.
Kupuje ji pozorností, hračkami, sladkostmi, a hlavně – neexistencí hranic.
A já zůstávám v roli té, která „zakazuje“.
Té, která „kazí legraci“.
Té, kterou je lehké nemít ráda, když se zrovna nehodí.
Nechci být oblíbená. Chci být respektovaná.
Dřív mě to ničilo.
Měla jsem chuť jí tu věc koupit, jen aby mě zase měla ráda.
Jenže pak jsem si uvědomila, že to není láska. To je výpalné.
A že pokud teď neudržím hranice, budu mít doma třicetileté dítě, které bude brečet, že mu život něco dluží.
Takže jsem tehdy jen klidně řekla:
„To je možné. Ale já nejsem babička.“
V tu chvíli se rozbrečela. Lidé koukali. A já se poprvé necítila provinile.
Cítila jsem se dospěle. Protože jsem pochopila, že být dobrou matkou neznamená být oblíbená. Znamená to být pevná, i když vás to stojí na pár minut dětskou lásku.
Babička mě nenahradí. Jen ji kazí
Vím, že to nemyslela zle. Ani jedna z nich.
Dcera zkoušela, kam až může.
Babička zkouší, jestli mě dokáže přebít.
Ale já už se nenechám vtáhnout do té hry.
Protože nejde o poníky ani o pastelky.
Jde o to, kdo bude mít v tom malém srdci autoritu.
A já ji zpátky získávám – pomalu, po malých krocích, po každém „ne“, které řeknu bez výčitek.
Protože matka, která se nechá vydírat slzami, ztrácí nejen důstojnost, ale i respekt.
Chvilka pravdy
Když se mě dcera později zeptala, jestli mě babička taky někdy naštvala, řekla jsem:
„Jo. Ale i tak jsem ji měla ráda.“
A tehdy poprvé sklopila oči.
A já věděla, že pochopila.
Že láska se nekupuje růžovým poníkem.
