Článek
Když slyším slovo „dětský koutek“, rozklepe se mi oko a žaludek se mi stáhne jako ponožka v pračce. Ne proto, že bych nesnášela děti. Ale protože tenhle moderní výtvor mateřského šílenství je synonymem pro hluk, tlak a toxické mateřství v jednom.
Tam nejde o radost ze hry. Tam se soutěží. Tam se srovnává. Tam se hraje o to, která matka má dokonalejšího potomka, čistší bryndák a víc bio snacků v tašce. A kdo do toho nepasuje? Je buď špatná máma, nebo bezdětná nána, co si dovolila mít vlastní názor.
„Míša už umí 12 písniček, že, zlato?“
„Kája pije jen mandlové mlíčko, že, princezno?“
„My neříkáme NE, my říkáme jinak… že, andílku?“
A pak tam sedím já. V koutě koutku s kávou v ruce, co se ji snažím ubránit před rozmáčenou křupkou.
Kolem mě děti, co by v římské aréně obstály bez zranění. A matky, co zírají, jako bych jim právě řekla, že preferuju psí společníky.
Dětské koutky nejsou místa klidu. Jsou to arény pro ego matek.
Hračky hází. Pískají. Křičí. A ne, nemluvím o dětech. Mluvím o jejich matkách. Ty nejvíc ukřičené tam bývají právě ty, co hlásají „respektující výchovu“.
Jen se jim dotkneš kočárku a mají v očích válku. Přijdeš bez dítěte? Působíš jako vetřelec.
A ne, nedejbože, že máš dítě, ale nekojíš. Nebo máš kočárek z bazaru. Nebo jsi přišla bez látkové pleny.
Mokré pleny, dezinfekce a nervy.
Nic z toho se nedá vyvětrat.
Zatímco děti si hrají, matky se dusí v konkurenci. Kdo stihne víc aktivit, kdo koupil edukativnější hračku, kdo má víc followerů na instáči s hashtagem #momlife.
A do toho ten věčný zápach mokrých kapesníků, kapajícího banánu a napůl rozmazaných obličejů. Místo místa odpočinku je z toho dětský válečný bunkr.
Nechci svoje odpoledne trávit mezi minišéfy a maxi-egy.
Nezávidím. Nemoralizuju. Jen chci otevřeně říct, že ne každý dětský koutek je o dětech.
Je to výstavka mateřských komplexů, kde se místo radosti servíruje tlak.
A kdo nechce hrát? Je divný. Neempatický. Nebo rovnou nebezpečný.
