Článek
Říkali jsme si, že desáté narozeniny jsou velký milník. Chtěli jsme mu udělat radost. Objednali dort, balónky, hry, občerstvení. Pozvali rodinu i pár kamarádů. A protože jsme na to neměli, půjčili jsme si.
Říkali jsme si: „To stojí za to. Vždyť je to přece jen jednou za život.“ Jenže teď si říkám, že jsme udělali největší chybu rodičovského života. Protože místo vděku jsme dostali lekci o tom, co dokáže rozmazlenost.
Víc, víc, víc!
Když přišla chvíle předávání dárků, čekala jsem rozzářené oči. Ale místo toho přišla grimasa, tiché „to je všechno?“ a pak scéna, která nás ponížila před celou rodinou. Obálku s penězi od babičky odhodil na stůl. Novou hru na konzoli okomentoval: „Tu už mám skoro dohranou.“ A pak se rozbrečel, že jeho kamarád měl na narozeniny víc dárků.
V tu chvíli jsem se cítila, jako bych dostala facku. My jsme se zadlužili, abychom mu dopřáli víc, než jsme si mohli dovolit. A on nám to hodil zpátky do obličeje.
Oslava, na kterou nezapomeneme
Hosté seděli v trapném tichu. Manžel jen zíral. Já měla chuť se propadnout pod stůl. Nikdo nevěděl, co říct. A syn mezitím dál kňoural, že čekal něco „většího“. To slovo „většího“ se mi zařízlo do mozku. Protože co může být větší než rodiče, kteří si kvůli tobě půjčí peníze, aby ti splnili sen?
Vděk – sprosté slovo dnešní doby
Kdy se z dětí staly bytosti, kterým je všechno málo? Kdy se vytratilo obyčejné „děkuju“? Ano, můžeme si stokrát říkat, že děti jen odrážejí dobu. Jenže pravda je horší – děti odrážejí rodiče. A pokud naše dítě dokáže před celou rodinou udělat scénu kvůli počtu dárků, pak jsme někde selhali. Protože jsme ho naučili, že vždycky dostane víc, než potřebuje.
Rozhodnutí do budoucna
Příště už žádná půjčka. Příště žádné šílené oslavy na dluh. Příště se bude muset smířit s tím, že život není o tom, kolik dárků rozbalí, ale o tom, kdo vedle něj stojí. A pokud to ještě nepochopil, je na čase mu to vysvětlit. Tvrdě. Protože vděčnost není samozřejmost. Je to hodnota, která se rodí jen tehdy, když člověk zjistí, že ne všechno je samozřejmé.
