Článek
Stála přede mnou, ruce v bok, výraz generála po bitvě: „Musím vám to říct na rovinu, vaše dítě je nevychované.“
Chvíli jsem na ni jen koukala. V hlavě mi běželo, jak moje dcera doma uklízí hračky, omluví se, když něco zkazí, a ptá se, jestli může pomoct. A pak mi došlo, že problém asi nebude v tříletém dítěti, ale v učitelce, která si plete školku s kasárnami.
Učitelka, která neumí mluvit ani s dospělým, natož s dítětem
„Nevychovanost“ se prý projevila tím, že dcera nechtěla sedět v řadě na záchod, řekla „nechci“, když na ni ječela přes půl třídy, a dovolila si vzít jinou pastelku než přidělenou. Žádné bitky, žádné sprosté slovo. Jen normální odpor k tomu, když s ní někdo zachází, jak s hadrem.
Stačilo učitelku pár minut pozorovat: štěkání povelů, žádná empatie, děti se kolem ní plíží jak myši. Jedno upustí kostku? „Kolikrát ti mám říkat, že máš dávat pozor?!“ Další nechce spát? „Budeš ležet, dokud neusneš, rozumíš?!“ A tahle osoba má tu drzost rozdávat nálepky „nevychované dítě“.
Vychované = tiché. Nevychované = živé
V její hlavě je vychované dítě to, které tiše sedí, neptá se, neodporuje a hlavně „neobtěžuje“.
Moje dítě je zvědavé, říká, co se jí nelíbí, ptá se proč. Když s ní někdo mluví normálně, spolupracuje. Když na ni někdo huláká, brání se. A já jsem ráda.
Jestli je ideál školky banda poslušných dětí v řadě, pak ano, moje dítě tam nezapadá. A je to dobře. Jednoho dne jí tenhle instinkt zachrání zadek v jiných situacích než u v diskuzi o pastelky.
„Mám dvacet let praxe.“ A co?
Když jsem jí klidně řekla, že mi vadí, jak s dětmi mluví, vytasila se klasikou: „Já jsem tu dvacet let, vím, jak to chodí.“
Tahle věta neznamená nic jiného než: dvacet let mi prochází křičet po dětech a nikdo si nedovolil nic říct. Praxe není automaticky kvalita. Někdo může dvacet let jen opakovat stejné chyby a říkat tomu zkušenost.
U ní to vidím denně:
– citlivé dítě = „ufňukanec“,
– dítě s názorem = „nevychované“,
– dítě, které se bojí promluvit = „vzorné“.
Tohle není pedagogika. To je drezura.
Problém není doma. Problém stojí u dveří třídy
Když mi potřetí během jedné věty sdělila, že mám „nevychované dítě“, ozvala se ve mně ta část, která se odmítá nechat seřvat spolu s ním. Řekla jsem jí natvrdo: pokud někdo neumí mluvit s dětmi bez ponižování, neměl by dělat ve školce.
Samozřejmě přišlo klasické: „Zpochybňujete autoritu učitele.“
Ne. Zpochybňuju způsob, jak mluví s mým dítětem. Autoritu si člověk nevynutí křikem. Autorita je, když se dítě cítí v bezpečí, i když dostane hranici. Tady vidím jen strach a úlevu, když jdou děti domů.
