Článek
Vyrůstala jsem v zemi, kde „jedna výchovná“ znamená facku, ne rozhovor. Kde se pořád říká: „Pár pohlavků ještě nikoho nezabilo“ a „my jsme taky dostávali a vyrostli jsme z nás slušní lidi“. Jo, vyrostli. Ale spousta z nich se ve třiceti lekne, když někdo jen prudčeji zvedne ruku. To je taky vizitka „skvělé“ výchovy.
U většiny lidí se doma jelo klasicky. Když nezabralo zvýšený hlas, přišla facka přes pusu. Rychlé, účinné, pro dospělého uspokojující. Dítě zmlkne, rodič má pocit, že nastolil pořádek. Pět sekund moci, nula sekund přemýšlení. Facka je levná. Odměna a domluva stojí čas, nervy a hlavně – vyžadují dospělost.
Facka jako zkratka pro „neumím to jinak“
Většina lidí si to nepřizná, ale facka je často jen důkazem, že dospělý nezvládl sám sebe. Ne že by „vychovával“. Dítě je hlučné, vzdoruje, brečí – a místo toho, aby rodič vydržel vlastní frustraci, uhodí. Rána neřeší problém, jen umlčí projev.
A pak slyším tu národní mantru: „Já jsem dostával, a aspoň jsem věděl, kde je moje místo.“ Přeloženo: bál jsem se vlastního rodiče, a dnes tomu říkám výchova, protože přiznat, že mě mlátili z bezradnosti, bolí víc než ty facky. Trauma se zabaluje do slov jako „pevná ruka“ a „disciplína“.
Jenomže facka neučí respekt, ale strach. Dítě nepochopí, proč něco nemá dělat, naučí se jen jak se příště nenechat chytit. Proto tolik „vychovaných“ dětí v dospělosti lže, krčí se, neumí říct šéfovi pravdu a zůstává v mizerných vztazích. V hlavě pořád bliká: „Drž pusu, nebo přiletí.“
Odměna není úplatek
Když v Česku řeknete „odměna“,dětí půlka hospody začne ječet, že takhle „se z dětí dělají rozmazlení spratci“. Jako by pochvala byla úvěr a facka hotovost. Jenže odměna neznamená: „Když budeš hodný, koupím ti lego.“ To je obchod.
Odměna je: „Všimla jsem si, že ses snažil. Záleží mi na tom.“ Někdy je to čokoláda, jindy obyčejný společný výlet na hřiště. Hlavní poselství zní: to, co děláš, má smysl. Dítě se neučí, že „si všechno koupí“, ale že jeho chování má pozitivní dopad.
Facka posílá jinou zprávu: „Když tě miluju a přesto ti ubližuju, musíš to vydržet.“ A pak se fakt divíme, že tolik dospělých bere ponižování ve vztahu jako normu. Vždyť je to jen další verze „dostals, protože si to zasloužil“.
„My jsme to taky přežili“ (a podle toho to vypadá)
Největší obránci fyzických trestů jsou často ti, co už mají děti dospělé. „My jsme se s nima nemazlili, museli jsme do práce, děcka potřebujou disciplínu.“ Fajn, dělali, co uměli. Ale proč mají tak urputnou potřebu, aby další generace trpěla stejně?
To, že jsem něco přežila, z toho nedělá ideál. Přežila jsem šikanu – neznamená to, že ji budu doporučovat škole jako metodu. Stejně tak nebudu bránit pás přes záda jen proto, že jsem kvůli němu neskončila v márnici. To je fakt strašně nízko nastavená laťka: „dokud nepřijde sociálka, je to v pohodě“.
Jestli vás dítě neposlouchá, není problém v nedostatku facek
Když rodič pronese: „Jinak neposlechne,“ slyším hlavně: „Neumím nastavovat hranice jinak než násilím.“ Dítě, které je roky vedené stylem „ticho, nebo to schytáš“, neumí poslouchat argumenty. Umí jen číst, kdy hrozí rána.
Ano, odměna je lepší než pár facek. Ne proto, že z dítěte udělá princezničku, ale proto, že z něj neudělá zlomeného dospělého, který bude celý život zaměňovat strach za lásku a agresi za autoritu.
