Článek
David mi zavolal v pondělí. Jeho auto začalo vydávat podivný zvuk a mechanik mu doporučil, aby s ním dál nejezdil. Potřeboval se dostat do práce a večer zpátky.
Moje auto jsem mu půjčila s plnou nádrží. Výslovně jsme se domluvili, že mi ho následující ráno vrátí, protože do práce dojíždím patnáct kilometrů.
Ráno napsal, že se zdržel a auto přiveze odpoledne. Odpoledne mu do toho přišla porada. Další den prý musel služebně mimo město.
První týden jsem jezdila autobusem a stále se snažila být chápavá. Je to přece můj syn, říkala jsem si.
Na výlet čas měl
Po deseti dnech jsem mu oznámila, že auto nutně potřebuji na kontrolu u lékaře. Slíbil, že ho přiveze v pátek. Nepřivezl.
V sobotu jsem na internetu zahlédla fotografii jeho přítelkyně z víkendového pobytu na horách. Za ní stálo moje auto. David tedy neměl čas vrátit mi ho, ale několik set kilometrů dlouhý výlet zvládl bez problémů.
Když jsem mu zavolala, urazil se. Prý už je stejně jedno, jestli vůz vrátí v pátek nebo v neděli. V neděli se neukázal. Stejně tak následující týden.
Auto přistálo před mým domem až po třech týdnech, pozdě večer. Klíče mi David položil na stůl a snažil se rychle odejít.
Nádrž prázdná, dveře promáčknuté
Kontrolka paliva svítila. Uvnitř ležely kelímky, účtenky a obaly od jídla. Tachometr ukazoval o více než 1 700 kilometrů navíc.
Nejhorší byly pravé zadní dveře. Táhl se přes ně hluboký škrábanec a uprostřed byla promáčklina. Poškozený byl také kryt zpětného zrcátka.
David tvrdil, že se to muselo stát na parkovišti a že si ničeho nevšiml. Když jsem připomněla, že mi o žádné škodě neřekl, pokrčil rameny.
„To auto už stejně nebylo nové.“
V servisu odhadli opravu na téměř třicet tisíc. Syn mi nabídl pět, protože podle něj nešlo očekávat, že zaplatí opravu staršího auta v plné výši.
Rodina prý peníze neřeší
Trvala jsem na tom, aby škodu uhradil. David mě obvinil, že se k němu chovám jako k cizímu člověku. Prý normální matka pomůže a nevystavuje vlastnímu synovi účet.
Jenže normální syn si také nepůjčí auto na jeden den, nezmizí s ním na tři týdny a nevrátí ho poškozené bez omluvy.
Nakonec jsme se dohodli na splátkách. Chodí nepravidelně a každou musím připomínat. Klíče od auta mu už ale nepůjčím, ani kdyby jeho vlastní vůz zůstal stát uprostřed dálnice.
Nejde o to, že udělal chybu. Nehoda se může stát každému. Rozhodující bylo, co udělal potom: škodu zatajil, zlehčil a očekával, že ji zaplatím já.
Auto se dá opravit. Mnohem hůř se opravuje důvěra v člověka.
