Článek
Děda byl vášnivý čtenář. Jeho knihovna zabírala celou stěnu obývacího pokoje a málokdy jsme ho viděli bez rozečteného románu.
Měl ale jeden zvláštní zvyk. Každý rok 3. listopadu navštívil malé knihkupectví na náměstí a koupil dva výtisky stejné knihy.
Jeden postavil do knihovny, druhý zabalil do hnědého papíru.
Když jsme se ptali, komu ho posílá, jen se usmál.
„Jednomu člověku, který má knížky stejně rád jako já.“
Po dědově smrti přišel zvláštní telefonát
Děda zemřel letos v srpnu, bylo mu čtyřiaosmdesát.
Koncem října zavolala mamince majitelka knihkupectví. Děda si u ní pravidelně objednával dva výtisky vybraného románu a letošní objednávku už nestihl vyzvednout.
Na jednom balíčku byla napsaná adresa jakési Věry Zahradníkové.
Rozhodla jsem se jí zavolat.
Telefon zvedla starší paní. Když jsem jí vysvětlila, kdo jsem, dlouho mlčela.
„Tak on vám to nikdy neřekl?“ zeptala se nakonec.
Děda měl tajemství, které se celý život styděl přiznat
Paní Věra bývala knihovnicí. Dědu poznala před téměř třiceti lety, když přišel do knihovny a požádal ji o pomoc.
Bylo mu tehdy pětapadesát let a měl velký problém se čtením.
Písmena znal, ale číst delší texty pro něj bylo nesmírně obtížné. Ve škole zažil ponižování a od té doby se knihám vyhýbal.
Věra mu nabídla, že spolu budou pravidelně trénovat.
Každý týden se scházeli v knihovně. Děda postupně zvládl první povídku, potom kratší román.
A právě 3. listopadu přečetl svou první celou knihu.
Dvě knihy byly jejich společným rituálem
Na oslavu koupil tehdy dva výtisky dalšího románu. Jeden pro sebe, druhý pro paní Věru.
Domluvili se, že si knihu oba přečtou a pak si o ní popovídají.
Zvyk jim vydržel téměř třicet let.
Když Věra odešla do důchodu a odstěhovala se za dcerou, děda jí knihy začal posílat poštou. Každý listopad pak spolu několik hodin telefonovali.
„Váš dědeček říkal, že jsem mu dala druhý život. Já jsem díky němu zase nikdy nepřestala mít ráda svou práci,“ vyprávěla mi.
Letos jsem knihu poslala já
Letošní dva výtisky jsem nakonec vyzvedla.
Jeden jsem postavila do dědovy knihovny. Druhý poslala paní Věře s krátkým dopisem.
O několik dní později mi zavolala a navrhla, abychom si román přečetly společně.
Souhlasila jsem.
Celý život jsem obdivovala, kolik toho děda přečetl. Nikdy mě nenapadlo, jak těžkou cestu musel ke knihám najít.
Mysleli jsme, že děda každý rok kupuje někomu obyčejný dárek. Ve skutečnosti tím připomínal den, kdy mu jedna trpělivá žena dokázala, že na splnění dávného snu není nikdy pozdě.
