Článek
Antonínovi bylo šestasedmdesát let a mezi příbuznými byl známý tím, že nesnáší fotografování. Nechtěl pózovat u vánočního stromku, vyhýbal se společným snímkům z oslav a odmítl se nechat vyfotit dokonce i na svatbě své jediné dcery.
Když někdo namířil telefon jeho směrem, otočil hlavu nebo odešel z místnosti. Tvrdil, že fotografií už je všude příliš a že člověk nemusí zaznamenávat každou chvíli svého života.
Rodina jeho nechuť respektovala. Děti si z ní občas dělaly legraci, nikdo se však neptal, kdy přesně začala.
Fotografie vypadla ze staré knihy
Jednoho podzimního odpoledne pomáhal Antonínův sedmnáctiletý vnuk Matěj vyklízet skříň v pracovně. Děda mu slíbil několik starých knih o železnici, které už nepotřeboval.
Když Matěj otevřel jednu z nich, vypadla na zem černobílá fotografie. Stáli na ní dva mladí muži v košilích s vyhrnutými rukávy. Byli si tak podobní, že Matěj nejprve předpokládal, že jde o nějaký starý fotografický trik.
Jeden z mladíků byl bezpochyby jeho děda. Druhý měl stejný úsměv, oči i účes.
Na zadní straně stálo pouze: „Tonda a Franta, červen 1966.“
Matěj o žádném Františkovi nikdy neslyšel.
Děda měl dvojče
Když Antonín fotografii uviděl, dlouho mlčel. Potom vnukovi vysvětlil, že František byl jeho o sedm minut mladší bratr. Vyrůstali spolu, seděli v jedné lavici a okolí je téměř nerozeznalo.
Krátce po pořízení snímku se oba vydali na místní koupaliště. František skočil do vody, narazil hlavou do skrytého kamene a už se nevynořil. Antonín stál několik metrů od něj, ale nedokázal mu pomoci.
Jejich matka po neštěstí odstranila z domu společné fotografie. Pohled na přeživšího syna pro ni byl příliš bolestivý, protože v jeho tváři stále viděla i toho druhého.
„Nikdy mi to neřekla přímo. Ale kdykoli mě někdo fotografoval, měl jsem pocit, že zase vytváří obrázek nás obou,“ přiznal Antonín.
Mlčení mělo chránit hlavně jeho
Antonín o bratrovi nemluvil ani se svou ženou a dcerou. Nechtěl prý, aby ho litovaly nebo se vyptávaly na den, který si celý život vyčítal. Postupně bylo jednodušší předstírat, že žádné dvojče nikdy neměl.
Matěje překvapilo, že rodinné tajemství neodhalila důležitá listina ani závěť. Stačila fotografie zapomenutá v knize.
Děda mu nakonec dovolil, aby ji naskenoval. Požádal ho však, aby ji nedával na sociální sítě a nejprve ji ukázal pouze nejbližší rodině.
O několik týdnů později se Antonín nechal vyfotografovat s dcerou a vnukem. Neusmíval se a před objektivem vypadal nesvůj, tentokrát však neodešel.
Starý snímek dostal místo v rodinném albu vedle nové fotografie. Ne jako připomínka dávného neštěstí, ale jako první důkaz, že František skutečně žil a že na něj jeho bratr po celá desetiletí nezapomněl.
