Dělám přesčasy a stejně nemám na nájem. Kam přesně se ztratily moje peníze?

Ráno vstávám za tmy, večer padám na pusu. Žádné wellness, žádné kavárny, žádné „rozmazlování“. Jen práce, účty a opakující se stres z toho, jestli vůbec vyjdu. A když si dovolím říct, že to nedávám, dostanu na stůl poučku o tom, že „mladí dnes neumí šetřit“. Nebo že jsem si měla vybrat lepší obor. Jo, jasně. Kdyby bylo po jejich, tak jsem asi ajťák s dvěma byty a firemním autem už po škole.

Můj čistý plat je 30 tisíc. Z toho dám 16 tisíc za nájem. Zbývá čtrnáct. Tisícovka za MHD, tři za jídlo (když se držím při zemi), elektřina, voda a plyn dalších pět. Už jsme na pěti tisících. Za telefon, internet, pojištění a školení do práce další tři. A co mi zbyde? Sotva na karton vajec a čínskou polívku. O rezervě nebo dovolené si můžu nechat zdát.

A to nemám děti. Nemám hypotéku. Nemám auto. Jen práci, kterou dělám poctivě. A život, který si nemůžu dovolit.

Nevím, kdy přesně jsme si zvykli na to, že práce neznamená důstojný život. Že i ti, co makají nejvíc, žijí v nejistotě. Ale vím, že když se ozvu, slyším jen výsměch. Prý jsem líná. Prý se mi nechce dřít. Jenže já dřu. Každý den. A výsledkem je pocit selhání a beznaděje.

Tohle není chyba jednotlivce. To je systémový průšvih. Je tu generace lidí, co dře jako koně, a stejně se jim vysmívají, že na vlastní bydlení nedosáhnou. Že jsou nároční. Že chtějí moc. Přitom chtějí jen to, co bylo pro předchozí generace samozřejmostí – slušný život za poctivou práci.

Jak dlouho si ještě necháme všechno líbit? Kolik mladých musí vyhořet? Kolik pracujících musí skončit v exekuci, aby se konečně někdo zeptal: Proč máme nejvyšší daně z práce, ale nejmenší jistotu z její odměny?

Ne, nejsem líná. Nejsem neschopná. Jen žiju v systému, který mě drtí a vysává. Až jednou dojde trpělivost a půjdu na pracák, nebude to moje vina. Ale vina těch, kteří nastavili pravidla tak, aby pracující neměli šanci. A aby viníky hledali mezi sebou.

Můžu dělat přesčasy. Můžu makat i o víkendech. Ale co je to za život, když večer brečím do polštáře, že mi nezbylo na nájem? Když mám z účtu strach otevřít bankovní aplikaci? Když moje práce neznamená nic, kromě vyčerpání?

Ať se pak nikdo nediví, až bouchneme. Až řekneme dost. Protože žít jako otrok ve vlastní zemi? To není normální.