Článek
Všechno to začalo nevinně. Jako vždy. Byli jsme pozvaní na oběd. Ona přehnaně srdečná, já připravená skousnout další várku pasivní agrese v přímém přenosu. Jenže tentokrát si to pojistila rekvizitami. Na stůl vedle řízků a bramborového salátu položila igelitku. S výrazem hrdosti, jako by mi nesla šaty od Diora.
„To jsem ti přinesla pár věcí. Aby ses nemusela pořád trápit s tím, co na sebe. Víš, ať máš aspoň něco slušnýho, zlato.“
Rozbalím to. Uvnitř hnědý svetr s umělou krajkou, sukně, která by se hodila spíš do archivu Národního divadla, a lněná halenka, co má na límečku vyšitý tulipán. A především – zápach zatuchliny. Tohle nebylo o módě, byl o další z jejích pokusů, jak mi komplikovat život.
Nechtěla mi pomoct. Chtěla mě ponížit.
Tohle nebyla nabídka. Byl to výsměch. Tchyně mi nikdy neřekla napřímo, co jí vadí. Ale dává to najevo. Všemi těmi větami „já bych si tohle na sebe nevzala“, „to se teď nosí?“ nebo „ty už seš z práce doma?“ A teď to dotáhla do dokonalosti. Místo slov použila hadry. A chtěla, abych jí za ně byla vděčná.
Protože přece „ona to myslí dobře“.
Jenže, dobré úmysly, které ponižují, nejsou laskavost. Jsou to výstřely do sebevědomí zabalené do úsměvu.
Mám vlastní vkus. A taky páteř.
Doma jsem si ty věci znovu prohlédla. Vydržela jsem to přesně minutu. A pak jsem je všechny naskládala do pytle a odnesla je do charity. Ne proto, že bych jimi pohrdala, ale protože si nebudu doma skladovat staré, hnusné, nemoderní hadry za pár korun.
Možná si myslí, že když budu vypadat jako ona, stanu se lepší ženou. Jemnější. Pokornější. „Slušnější.“ Jenže já mám jinou představu o tom, co je slušnost. A ta rozhodně nezačíná v její skříni.
Nebudu její loutka, já se převlékat nebudu.
Od té doby se oblékám ještě svobodněji. Kratší šaty, výraznější barvy, žádné omluvy. Protože žena není vitrína, kterou si má tchyně vystavit před sousedkami. A moje hodnota se neměří podle délky sukně, ale podle toho, jestli dokážu stát sama za sebou. Takže díky za hadry, milá maminko. Ale příště si je nechte.
