Článek
Ze začátku jsem si myslela, že si to namlouvám. Soused z protějšího bytu – takový ten důchodce, co se tváří mile, ale ví o všech všechno – se mi občas zmínil o detailech z mého života, které nemohl vědět. V kolik jsem šla spát. Co jsem měla na sobě. S kým jsem večeřela. Co jsem uklízela.
Nejdřív „mimochodem“. Pak cíleně.
„Viděl jsem tě, jak jsi včera zase seděla sama u stolu. To je nějaký nový zvyk?“
„Máte tam pořádný binec. To bych teda doma nestrpěl.“
„Ten váš chlap asi není často doma, co? Už pár dní jsem ho nezahlídl.“
Tyhle poznámky se mě dotýkaly. Ale nejvíc mě štvalo, že si vůbec někdo myslí, že má právo to říct.
Už mi to nedalo. A připravila jsem protiútok
Místo abych sklopila hlavu a dala na okna závěsy, rozhodla jsem se pro něco jiného. Nehodlala jsem se stydět za to, jak žiju. Není to můj problém, že někdo tráví dny tím, že čumí lidem do obýváku.
A tak jsem mu připravila podívanou. Vzala jsem si přiléhavé šaty, otevřela okno, nechala rozsvíceno a teatrálně zametala podlahu s hudbou nahlas. Každou chvíli jsem se na něj zadívala a zaznamenala, že za svými záclonami pořád postává.
Druhý den jsem vytáhla dalekohled. A z jeho výrazu bylo jasné, že pochopil.
Zůstal jako opařený. Od té chvíle zatáhl závěsy a přestal mluvit. Po týdnu dokonce přestal chodit po chodbě, jako by se bál, že ho potkám. A dobře mu tak.
Kde končí zvědavost a začíná drzost
Nezlobím se na lidi, že mají zájem. Ale tohle nebyla zvědavost. To byla potřeba kontrolovat. Soudit. Odsuzovat. A upřímně, kdyby se to nestalo mně, možná bych si ani neuvědomila, jak časté to je.
Kolik lidí vám komentuje domácnost, děti, partnera, kuchyň, to, jak dlouho spíte, jestli máte nádobí ve dřezu, prádlo na balkoně, plevel na zahradě. A všechno „jen ze zájmu“. Ale ten zájem nikdy není neutrální. Vždycky v tom je jed: „Já bych to takhle neměla. Já bych to nedopustil. Já bych to zvládal lépe.“
Jenže to není jejich život. Je můj.
Ať se každý stará o své
Lidi jako on mají pocit, že když vás vidí, mají právo vás soudit. Ale to, že někdo nezatáhne závěsy, neznamená, že je ve výkladní skříni. A už vůbec to nedává nikomu právo si hrát na boha.
Dneska už vím, že soukromí si člověk někdy musí vybojovat. Ne tichým ustupováním, ale jasným postojem. A někdy i s pořádným úsměvem. Ať se mají na co dívat.
