Článek
Ráno vstávám dřív než on. Ne proto, že bych byla svědomitější. Ale proto, že kdybych nevstala, nikdo jiný by ty věci neudělal. Kafe se neuvaří samo. Děti se neobléknou samy. Pračka se nespustí zázrakem. A lednice se taky sama nenaplní. Jenže večer, když si konečně sednu a tělo mi padá únavou, slyším větu, která mě spolehlivě dorazí: „Ty jsi dneska vlastně nic nedělala.“
Nic…
Neviditelná práce je prý odpočinek
Manžel chodí do práce. To je vidět. Má pracovní dobu, kolegy, výplatu, razítko na „výkon“. Já mám domácnost. Ta je tichá, samozřejmá a nekonečná. Nikdo mi netleská, když vytřu. Nikdo mi nepoděkuje, že jsem vyřešila tři kroužky, dvě schůzky, jeden problém ve škole a ještě stihla uvařit večeři. To se přece „nějak udělá“.
Jenže ono se to „nějak“ dělá přesně tak, že se na mě všechno navěsí. Plánování, organizace, hlídání termínů, myšlení za ostatní. A to je ta část, kterou nikdo nevidí. A tudíž nepočítá.
Když padnu, padne všechno
Zkuste si to představit. Jeden den nic neudělám. Ne proto, že bych nechtěla, ale protože už nemůžu. A najednou je doma chaos. Děti hladové, manžel zmatený, prádlo nikde, nákup neexistuje. A místo toho, aby se někdo zeptal, jestli jsem v pořádku, přijde verdikt: „Kdybys nebyla tak líná…“
Líná. Protože jsem unavená. Protože už nemám sílu. Protože jsem si dovolila sednout.
On si odpočine. Já mám „přestávku“
On přijde z práce a má volno. Já mám přestávku mezi dvěma směnami. Tou první byla domácnost přes den. Tou druhou je domácnost večer. A víkendy? Ty nejsou odpočinek. Jsou jen prodloužená pracovní doba bez možnosti utéct.
A přesto se pořád tváříme, že je to normální. Že to ženy přece zvládají. Že jsou na to stavěné. Že „to tak prostě je“.
Ne, nejsem líná. Jsem vyčerpaná.
Nejsem líná. Jsem přehlcená. Jsem mentálně vyčerpaná z toho, že pořád musím myslet. Na všechno. Za všechny. Nejsem unavená z nicnedělání. Jsem unavená z neustálé odpovědnosti, která nikdy nekončí.
A nejhorší na tom je, že když si stěžuji, jsem hysterická. Když mlčím, je to v pořádku. Když si sednu, jsem líná. A když se zhroutím, je to přehnané.
Domácnost není ženská povinnost.
Tohle není výkřik do tmy. Tohle je realita tisíců žen, které nesou celý provoz domácnosti na zádech, zatímco někdo jiný si myslí, že „pomáhá“, když občas vynese koš.
Nepotřebuji pomoc. Potřebuji partnera. Ne někoho, kdo mě hodnotí z gauče. Ne někoho, kdo bagatelizuje mou únavu. Ale někoho, kdo pochopí, že domácnost není samozřejmost. A že žena není stroj.
