Článek
Denně slyším, jak je všechno drahé. Jak se nedá vyžít. Jak je málo peněz na potraviny. A pak vidím plné košíky polotovarů, obědy ve výdejních boxech, objednávky z donášek. Lidé neutratí tisíce měsíčně za jídlo proto, že musí. Ale proto, že chtějí. Rozmazlili se.
Já vařím. Každý den. Základní suroviny. Nepotřebuju parmazán za stovku ani lososa za dvě. Umím udělat výživné, teplé jídlo pro čtyři lidi za méně než sto korun. Není to žádné kouzlo.
U mě doma nejsme zákazníci
Moje děti znají chuť čerstvého chleba s máslem. Vědí, co je domácí polévka, buchty od ruky a brambory z pole. Není to žádný „low-cost“, jak si dnes mnozí myslí. Je to standard. Jenže dnešní generace si plete kvalitu s cenou a zodpovědnost s přepychem.
Když řeknu, že si děláme svačiny doma, nevěřícně na mě zírají. Proč si něco nekoupíte? Proč si to neulehčíte? Protože nechci. Protože moje rodina není firma, kde se optimalizují náklady. Není to projekt, co má fungovat co nejefektivněji. Je to rodina. A ta drží, když má základy, jako je domácí kuchyně a společný oběd a večeře.
„Chudoba“ jako módní trend
Dnes je v kurzu říkat, jak to máme těžké. Že musíme počítat každou korunu. Ale není to často jen špatné hospodaření? Já si nenosím třikrát denně kafe v kelímku, nejezdím na wellness, ale moje lednice je plná. Mám zásoby, plán, přehled.
Nehoním se za akcemi, nedělám si zásoby chipsů, ale fazolí. Neplýtvám, nezůstává mi jídlo na talíři. Ale když se jdu podívat do kontejneru za supermarketem? Hrůza. Plné pytle toho, co mohlo být večeří.
Nenechala jsem se strhnout
Ne, necítím se uboze, že vařím. Ani nemám potřebu dokazovat, že „na to mám“. Mám hlavně rozum. Nehodlám z rozpočtu vyhazovat tisíce za to, co zvládnu levněji, zdravěji a srdcem. To, že neskáču na marketingové triky a nesleduju foodblogerky, ze mě nedělá chudinku. Ale dospělou ženu s prioritami.
Takže ano. Celý život vařím večeře za sto korun. A celý život mě to uživilo. Mě i rodinu. Ne proto, že bych musela. Ale protože jnejsme rozmazlení.
