Článek
Každý z nás je zná. Lidi, kteří si neumí vydělat ani korunu, ale o to víc mají plnou pusu výmluv. Příživníci, lenoši, chroničtí stěžovatelé. Všichni jim ubližují, systém je proti nim, a svět se spiknul, aby jim překazil úspěch. Místo práce a snahy pomlouvají ty, kteří něco dokázali. Závidí, osočují, a ještě se tváří, že jejich neschopnost je vlastně ctnost.
Největší lež lenochů
„Nemůžu najít práci, všude berou jen známé.“ „Vláda nás všechny okrádá.“ „Inflace mě ničí.“ Tohle jsou věčné výmluvy lidí, kteří neumí nebo nechtějí vzít svůj život do vlastních rukou. Svádět vinu na systém je totiž jednodušší, než si přiznat, že problém je v jejich neschopnosti. Ano, doba není ideální, ale kdo maká a nevzdává se, práci si vždy najde. Tihle lidé si ale místo toho hrají na oběti. Pravdou je, že za jejich problémy v naprosté většině případů může jediný člověk – oni sami.
Závist jako životní postoj
Úspěšní lidé jsou automaticky podezřelí. Mají peníze? Tak určitě kradou. Mají nový dům? Určitě šidí daně. V hlavách příživníků nelze uspět poctivě – protože oni sami nikdy nepochopili, co to znamená tvrdě pracovat. Nevidí dřinu, nevidí oběti, nevidí roky úsilí, šetření a budování něčeho. Vidí jen svou závist a šíří ji dál. Co je na tom nejhorší? Tito lidé svým nenávistným přístupem demotivují ty, kteří by mohli něco dokázat. Proč se snažit, když vás stejně každý označí za podvodníka?
„Mě si systém nekoupí“
„Nenechám se koupit za špinavé peníze,“ Kolikrát jsme to už slyšeli? Tenhle rádoby pseudomorální výrok je jen pokrytecká omluva pro neschopnost. Tihle lidé nezávidí jen peníze – závidí svobodu, pohodlí a možnosti, které s nimi přichází. Místo aby si přiznali, že sami selhali, ukazují na druhé a kážou o tom, jak bohatství kazí charakter a jak se lidé pro peníze zaprodávají. Přitom sami bez váhání žijí z milodarů těch, které tak rádi odsuzují. Ať už vyžebrají dávky na státu nebo na lidech okolo sebe, pokaždé ty peníze jdou z kapsy poctivě pracujících lidí, kteří obětují svůj čas, aby je vydělali.
Žijí na úkor ostatních
Tahle věta by měla být vytesána do kamene jako epitaf českých příživníků. „Já se radši věnuju rodině, nebudu se honit.“ Realita? Věnují se hlavně tomu, jak co nejvíc vytěžit ze sociálních dávek a jak se vyhnout práci. Zajištění základních potřeb svých dětí? To je přece starost státu. Oni si zajistí v první řadě dostatek piv, cigaret a luxusního oblečení, aby ostatní viděli, že jsou „někdo“. A kdo to celé platí? My všichni, kteří poctivě pracujeme. Příživníci si mezitím hrají na oběti, zatímco vyžírají systém, který jim už dávno nemá co nabídnout.
